To je ale překvapení! Knihkupec po posledním slově přidává další poslední slovo. Teď už ale, alespoň tady, asi opravdu poslední. Zjistil jsem, že ačkoliv už mě nebaví sáhodlouhé vykecávání na blogu (ani na to nemám čas), tak mě docela překvapivě chytlo twitterování, což je něco podobnýho, ale člověk se musí vejít do 140 nebo kolika znaků. Přijde mi to daleko zábavnější. Komu tedy chybí grafomanění, může vzít za vděk alespoň touto náhražkou. Je to tady: http://twitter.com/knihkupec

Nojono, měl jsem v úmyslu to tady už smazat, když to tady nežije ze známejch zaneprázdněnostních důvodů, ale když jsem se s tímto úmyslem svěřil Mufovi a Dylphovi, tak oba dva skoro přísahajíc tvrdili, že čtou začasté i archivní spoty a že jim to prej nemůžu udělat.
 
Tak tedy ne, mazat nebudu, ale oživovat zřejmě již taktéž ne. Vskutku nejsem schopen multitaskingu. Vysvětlím: Neumím se naplno věnovat více činnostem, stejně jako věnovat se vybrané činnosti naplno a jiné na půl plynu. Po dva nebo tři roky nebo jak dlouho byl blog jedinou činností, kde jsem pociťoval uspokojení z nějaké seberealizace. Už tomu tak není, nyní se realizuji ešopováním a natálkováním. A i když tvrzení, že bych si opravdu nenašel ani minutu času na grafomanění by bylo lží, nemám na to už ani nejmenší chuť. A to přesto, že by bylo o čem. Mohl bych psát o tom, jak jsme byli s Nat na dovče v Berlíně, jak jsme byli na Depešákách a B. B. Kingovi, jak je maloměsto rozkopaný (přičemž bych klidně mohl napsat spot Jak jsem šel ožralej ze Psa II.), že pivo na Kačáku mají ucházející a že pan Uzdička už není Uzdička, ale zfotrovatělej páprda.

Ale seru na to. Nebaví. Prostě nebaví.

Takže tím nějakou pravidelnou aktualizaci grafománie odpískávám. A vlastně si tak nějak oddychuji. Ahoj všici.
 

Ta moje Natálka... Je prostě nejlepší.

Už minulej tejden mi meldovala, že na minulej prodlouženej víkend má pro mě jakési blíže nespecifikované překvapení a přesto, že jsem naléhal, aby, když už nemůže nic říci, aby alespoň naznačila, neřekla ani nenaznačila, tedy naznačila pouze to, že jediné, co potřebuji, je občanský průkaz.

A tak mě takhle v pátek vlekla nejdřív na Florenc (že bychom někam jeli busem?), následně na Hlavní nádraží (tak vlakem?) a pak na nástupiště tři. Pendolinem do Brna! Ona prostě ví, že jsem zatíženej na vláčky, na kochání se (a bylo se čím takhle zjara při té pendolinovsky nedrncavé jízdě kochat) a na romantické hotýlky (hotel Pegas v centru romantický nadmíru). A tak jsem se někdy okolo deváté ocitl v Brně, o čemž jsem neměl v pět ani potuchy. Taky byste si přáli takovou babu, že? Ale máte smůlu, nedám!

Odbočka: při cestě vlakem mě napadlo následující. Je dvojí česká krajina: automobilová a vlaková. Při automobilové jízdě člověk vidí tu cestu vpřed. Stále nablýskanější maloměsta i velkoměsta, milióny vražené do fasád a do dlažby kamenné i zámkové, pořádek skutečný i relativní, odpadky se sice po pangejtech válejí, ale zjevně je aspoň občas někdo uklízí. Zato cesta vlakem je cestou zpět. Zdevastované výrobní i skladové areály v okolí mnoha nádraží, čmáranice po zdech i barácích i v těch největších prdelích a neskutečnej, ale opravdu neskutečnej bordel v křovím zarostlém okolí kolejí. Ještěže aspoň kopečky v dáli jsou kocháníhodné.

Víkend v Brně rozhodně nebyla nuda v Brně. To město, alespoň jeho centrum je opravdu sympatické. Milióny v dlažbě i fasádách, turistů přiměřeně, obsluha v barech a hospodách milá. Hotel vskutku romantický, v hotelovém pivovaru pivo vařené čerstvé. Špilberk evidentně nedobytný (však ho nikdy nikdo nedobyl, jen Matyáš vyhladověl; ani se těm Švédům, co odtáhli s nepořízenou, nedivím, že se nechtěli drápat do toho kopce). Prohlídkový okruh na hradě zajímavý, jen poněkud dlouhý, atrakcí hradu je zvonkohra, která hraje mimo jiné i melodii z Titaniku.

No, to bylo. Dnes ale už zase místo nenudy v Brně nuda na maloměstě. Nojo, jdu zapnout bednu...
 

Je krásně, krásně. Sice duje jakýsi vítr severák, ale to u nás na maloměstě duje vždy do té doby, dokud se na okolních kopcích nachází sníh, a to se tedy vskutku nachází. Je to ale hezkej pohled, ten kontrast mezi tou v dolinách všudypřítomnou svěží zelení a tou horskou bělobou.

No, a jak je krásně, tak jsem si dneska řekl, že by bylo dobrý posedět na zahrádce u hospody Kufr u nádraží, kde se tak krásně pod těmi kaštany sedává. Ovšem, došel jsem, viděl jsem, nezvítězil jsem, cedule u hospody zvěstuje, že je "dočasně" zavřeno a vzhledem k tomu, co obvykle "dočasnost" v našich luzích a hájích znamená, o osud hospody se obávám. Škoda, tak jsem se pod ty kaštany těšil, tak aspoň tu nemilou zprávu předávám dál, aby nějaký další fanoušek posezení pod kaštany nevážil stejně zbytečnou cestu, jakou jsem dnes vážil já.

Mimoto se toho v poslední době mnoho událo. Byli jsme s Natálkou na dvou finále extraligy v outůaréně. Já jsem si dovolil ten luxus být nestranným fanouškem, a tak jsem jásal u všech gólů (ačkoliv jsem ten titul přál přece jenom více Varům, Slávka jich už má dost, tak jednoho neubyde), čímž jsem ale poněkud vytáčel slávistku Natálku, která, když jsem zrovna křičel góóól poté, co skórovaly Vary, dělala, že mě nezná a že ten týpek vedle ní k ní nepatří.

A pak jsme taky byli na Nohavicovi v Lucerně. V tomto případě se Natálka projevila jako zdatná frontová bojovnice, když se jí podařilo sehnat lístky v té čtyřicetiminutové lhůtě, než všechny nefalešné lístky došly. Bylo to pěkné, dokonce jsme si zazpívali sborem. Nejvíce jsem se pobavil, když Jarek oznamoval poslední tři písničky, řka, že situace je taková, že z těch stovek písní, co stvořil, velkou většinu nezahraje. A vzhledem k tomu, že každý z těch přítomných považuje za tu svou nejoblíbenější jinou, tudíž se na většinu lidí s tou nejoblíbenější nedostane, tak že prý většina těch lidí, až přijdou domů a budou líčit pocity z koncertu, tak bude říkat: "Nojo, dobrý to bylo, dobrej byl Jarek, ale už není jako zamlada." Je to fakt. Není. Až mě zítra ráno v pět nezahrál.

A ještě reklamní vsuvka. Fox zapracoval a vytvořil na tom mým eshopu šikovný modul umožňující šikovně poskytovat slevy. Takže teď máme na www.knihkupec.com skoro všechno zlevněné. Informace pro obyvatele maloměsta: slevy se týkají i jich, nicméně je pro to potřeba něco málo udělat. Totiž zaregistrovat se, objednat, vyplnit jako způsob odběru osobní odběr a pak nakráčet do kamennýho obchodu a přihlásit se o internetovou slevu vybraných knih. Těch, kteří jenom tak do obchodu přijdou, nezaregistrují se a online neobjednají, se ale slevy netýkají. Nicméně, ani kuře zadarmo nehrabe, tím méně já, takže kdo z maloměsta těch většinou 13 procent ušetřit chce, tak těch pět minut ze svého času na registraci a objednávku určitě věnuje.
  

Tuhle jsem líčil Natálce do telefonu, že "to" na mě takhle zjara nějak "jde". Ona byla vskutku nadšená, že "to" na mě "jde", ovšem jen do té doby, než jsem jí sdělil, že "to" na mě "jde" díky tomu, že maloměstské gymnazistky odhodily s jarem kabáty a daly tak vyniknout svým křivkám, přičemž na některejch těch křivkách spočinul můj zrak déle, než je normální. Pak byla chvíli nafučená. Nicméně posléze uznala mé argumenty, že i tak je jedinou, která z toho, že "to" na mě "jde", bude těžit, přestala bejt nafučená a začala se na "to" těšit.

Maloměstští rastauratéři díky tomu bleskovýmu nástupu jara okamžitě zprovoznili předzahrádky a to je fajn. Na to jsem se kromě těch křivek a kromě toho, že se už nebudu muset balit do zimní bundy, fakt těšil.

Stejně je to úžasný, jak bouřlivě příroda na těch několik tropických dní reaguje. Před pár dny ještě rezaté stráně a nyní již zelenající se travička. Mám v tom jasno, mým nejoblíbenějším ročním obdobím je opravdu jaro.

Bohužel, kromě roštěnek a restauratérů se aktivizují i chmatáci, a tak když jsem chtěl včera oprášit své kolo, tak jsem zjistil, že visací zámek u mého sklepa není, stejně jako absentuje kolo ve sklepě. Moje kolo chmatáci zprivatizovali, Natálčino tam nechali. Teď, den poté, co jsem zmizení kola zpoza tří zámků (vchodové dveře, dveře do sklepa a visací zámek na mé sklepní kóji) vydejchal, považuji můj stav smíření se s realitou za překvapivě klidný (lebedím si, že alespoň to Natálčino kolo tam zůstalo). Přemejšlím, jestli má vůbec smysl kauzu policejně řešit, kolo jsem pojištěné neměl, nákupní doklad jsem nenalezl, úspěchu policejního pátrání nevěřím a při představě hodiny marně strávené na maloměstské policejní stanici uvažuji o hodnotě mého času. Tak snad jedinej důvod, proč bych to měl hlásit, je asi ten, že kdybych někoho viděl drandit na tom mým kole, tak bych mu mohl způsobit zranění pádem z kola a předchozí nahlášení by mohlo bejt polehčující okolností. Ovšem já si myslím, že na kole bude drandit někdo bytem daleko od maloměsta, takže i tento důvod mi přijde ku ztrátě času na cajtárně malicherný.

Ještěže se alespoň ty stráně zelenají a křivky křiví.   

Ooops. Vláda hapala. Na Lidovkách.cz už vymýšlí patřičnou floskuli, kterak by se tato věc měla v budoucnu lidově nazývat, něco ve smyslu "sarajevský atentát" či "opoziční smlouva", v hlasování lidu zatím vede "Tlustá zubová podrazárna", já jsem hlasoval pro "Vlastyzradu", přijde mi to vtipnější.

U nás na maloměstě nic takového nehrozí, Vlastů by muselo být aspoň deset, aby vyhodili naši superstabilní koalici ze sedla. Zaplaťpánbůh za tu naši stabilitu...

Jinak to ovšem padá fest. Dnes jsem si přečetl ceduli za výlohou opravny obuvi, že balí krám, dále to prý hodlá zabalit jedna ze dvou místních Tet a billboard nabízející ohromnej obchod k pronájmu v obchoďáku Magnet tam stále visí a visí... Jen doufám, že se do uvolněných prostor nenastěhují nějaké pochybné herny, poněvadž tento mor českých měst a symbol jejich úpadku se maloměstu doposud docela vyhýbá.

Zato má město zaděláno na další pomník... Kdo si ještě pamatuje, jak celá léta hyzdilo centrum Vrchlabí torzo rozpadajícího se nedostavěnýho hotelu Kapitál (původní investor zkrachoval a konkurs se táhl a táhl a beton se rozpadal a plot kolem rezivěl a lebeda bujela), tak možná uvidí v následujících letech stejný obrázek v okolí bejvalýho pivovaru. Ten modrej plot s nápisem ORCO už taky začíná reznout, rozestavěnej panelák se jistě začne drolit co nevidět a náletový dřeviny jistě nebudou znát s jarem bratra. Ohromnej plakát vlající ve větru a nabízející "prvních dvacet bytů se slevou 200 000" působí komicky, poněvadž ORCO stavbu zakonzervovalo. Docela by mě zajímalo, zda už si tam někdo nějakej ten byt se slevou koupil a zda se na to nastěhování za x let už těší...

Maloměstskej knižní byznys zrovna taky mnoho optimismu nepřináší. Učiněnej bestseller žádnej, zato akčních nabídek různých nakladatelů a distributorů hafo. Slevy významné, přesto se po knihách za hubičku nepráší. Občas dlouhé minuty v obchodě ani noha.

A kromě tržeb padá i sníh. Nekonečně dlouhá zima.

Hm, i já (pro)padám pesimismu. Jen teď nevím, kterej z těch pádů mě nejvíc depresí. Optimisticky doufám, že ten sněhopád.

Krize, krize. Možná víc mediální a psychologická, než reálná, to ale nic nemění na tom, že vystrašení spotřebitelé ukládají prachy spíše do štrozoku, než aby plnili kasy prodejců tak zbytného zboží, jakým knihy jsou. Nebrečím, nestěžuji si, jen konstatuji a jak tak komunikuji s dalšími kolegy knihkupci, je to všude stejné. Všichni doufají, že tento rok přežijí, někteří už táhnou své obchody sami, museli své zaměstnance propustit.

U nás zatím plný stav. Zatím.

Doufali jsme, že minulý týden, kdy měli Pražáci prázdniny, leccos vytrhne, ale bohužel. Pokud vůbec nějací na lyže do Krkonoš přijeli (a to si vůbec nejsem jistý, tak nějak na pohled to nevypadalo, že by zde korzovalo nějak výrazně více lidí než je obvyklé - zato strýček Pepin z Prahéé, který trávil prázdniny v Itálii, konstatoval, že byly chvíle, kdy na celé sjezdovce nebylo lze zaslechnout slovo v jiné řeči, než české), tak nenakupovali.

Začínáme být vystrašení i my. A tak se škudlí. Na zásobách, na elektrice, na papírech, na igelitových taškách... Člověk se skoro diví, jak všelijak se dají ty halíře šetřit, fakt je ovšem ten, že škudlení halířů ho napadne až když doby dostatku odplynou. A pak se nestačí divit, s čím vším tak neúměrně v dobách dostatku plýtval.

Na chodbě, kam se jde 2x denně, se nezhasínalo a nyní zhasíná.

Papíry, které se potisknou na jedné straně, se schovávají, aby se potiskly i na druhé.

Faktury se netisknou 3x, ale 2x (chm, kdo na to vůbec přišel, že se tiskly 3 kopie, přičemž jedna se po vyřízení faktury vzala a vyhodila do koše, že by já sám?).

Do zbytků kartónů a papírů, v kterých posílají dodavatelé knihy, balíme zásilky, které posíláme zákazníkům eshopu. Dříve skončily většinou ve sběru, zatímco na zásilky jsme kupovali extra kartony. Pravda, vzhled balíků je nyní poněkud nevzhledný a taky to balení trochu déle trvá, nicméně recyklace obalů se blíží 100 procentům (a navíc, zatímco dříve bylo možno odevzdat papír do sběru zdarma, nyní si již sběrna účtuje poplatek za "likvidaci odpadu").

Igelitové tašky se přestaly zákazníkům zdarma automaticky dávat, nyní se ptáme: "Přejete si tašku, prosím?". Šokující zjištění: většina zákazníků o tu igelitku ani nestojí!

A tak nakonec neškudlí jenom zákazníci, ale i my.

Nerozšiřujeme nakonec tím naším škudlením krizi i do oborů výroby elektřiny, igelitových tašek a papírových výrobků?

V neděli jsme s Natálkou usoudili, že naše kulturní vyžití poslední dobou poněkud pokulhává, vydali jsme se tedy na výstavu. Původní plán jít na výstavu Republika do Národního muzea jsme přehodnotili poté, co jsme poněkud přešvihli čas strávený válením se v posteli, stejně jako rozvláčným konzumováním pozdního oběda a jít ve tři na velkou výstavu nám nepřišlo rozumné, výstavu se vstupným 150 korun bychom asi museli z časových důvodů prolétnout jen tak letem světem a možná bychom si ani nestihli flusnout na vitrínu s mnichovskou dohodou jako ta uklízečka z reklamy na tuto výstavu, což bychom tedy opravdu chtěli. Nechali jsme si  tedy ten flusanec na jindy, výstava trvá snad do konce března, takže času dost. Výstava řádů a vyznamenání zemí EU v Hrzánském paláci se jevila jako časově schůdnější.

Ovšem ouha, fronta až ven, skoro to vypadalo, že se tam ty řády rozdávají a nikoliv vystavují. V té dlouhé frontě byl tedy čas na pročtení informačních panelů, z kterých jsem se konečně dozvěděl to, co jsem se dlouho chtěl dozvědět, čili proč se britský Řád lázně jmenuje, jak se jmenuje. Vysvětlení je nadmíru logické, Řád lázně dával panovník těm společníkům v boji, kterým důvěřoval až tak, že byl s nimi ochoten sdílet lázeň. Na druhou stranu jsem se tam nedozvěděl, proč se Řád podvazku jmenuje Řád podvazku, takže si nadále, asi mylně, myslím, že jde o jakýsi bonus pro královské konkubíny.

Výstava je umístěna ve dvou místnostech v Hrzánském paláci a to množství lidí vinoucí se po obvodu místností umožňovalo si řády opravdu dobře prohlédnout, poněvadž fronta postupovala pomalu, na druhou stranu ovšem neumožňovalo se u nějakých zvláště zdařilých řádů  déle zastavit, poněvadž pak se člověk ocitl pod tlakem frontovníků za sebou. V druhé místnosti, kde tlačenice zlikvidovala poslední zbytky intimních zón, bylo možno kromě řádů ve vitrínách spatřit i dvě figuríny, jedna názorně ukazovala, jak byl ometálován generál Eliáš (i přes kila kovu na uniformě ovšem nebyla ometálovaná tak, jak bývali sovětští generálové, takže se uniforma na prsou netrhala) a druhá figura vyznamenaná Řádem Bílého lva vypadala trochu jako výjev z filmu Obsluhoval jsem anglického krále.

Ačkoliv jsem byl vystavenými exponáty docela zaujat, zdálo se mi, že přílišnou originalitou tvůrci řádů netrpí, pokud si člověk odmyslel různobarevné stuhy, tak mi ty placky z plechu (chm, zajímalo by mě, jde o zlato či alespoň stříbro?) přišly do značné míry jedna jako druhá.

Nejkrásnějším řádem zdál se mi být dánský Řád slona, moc pěkné byly pěkně vypracované španělské Řády Isabely Katolické s barevnými kresbami (email?) světice, barevně nejzářivější mi přišly řecké metály s blankytně modrými stuhami, zajímavé byly vystavené futrály na české Řády Bílého lva (opravdu pěkné piksličky z kůže), u vyznamenání nečekanou strohostí zaujal (nevím, jestli pozitivně či negativně) slovinský řád skládající se z jakéhosi kolečka s tenkou stuhou jako z medaile, kterou jsem kdysi na základce dostal za hod granátem a očekávání splnil německy vypilovaný Záslužný řád Spolkové republiky s jemně vyšívanými orlicemi na karmínové stuze. Ostatní metály byly většinou taky pěkné, ovšem v paměti mi nezůstaly.

Kulturní deficit byl tedy návštěvou této výstavy trošičku splacen.

Jen si říkám, že těch lidskejch neřádů, kterejm se v různejch historickejch epochách věšely ty řády na hrudě, je na můj vkus až přespříliš.

Chm. Ty mý felčaři asi nejsou moc dnešní. Páč kdyby byli, tak mě nekuchaj, ale řeknou mi: "taháním beden jsi se dobral kýly, tož huš, předepisujeme brigádu na nákladovém nádraží, naložíte dva vagóny a budete zase fit". Jinak si nedokážu vysvětlit návrhy, že problémy způsobené nezřízeným zadlužováním mají nahradit další dluhy (snižování úrokových sazeb a "povzbuzování" bank ať půjčují až se hory zelenají), že nezřízená a zbytečná spotřeba se má léčit další dotovanou spotřebou (šrotovné) a že prachy, které se vypařily v idiotských investicích a zlatých padácích se ze státního nacpou do bank, které za ty nacpané prachy mají ve státním zájmu cpát prachy do... Ehm, dalších idiotských investic a zlatých padáků.

Doprdele, to není nikomu zřejmý, že žádnej strom neroste až do nebe? To si nikdo není schopen přiznat, že perepetuum mobile nefunguje ani v ekonomice a že nějakej trvalej růst bez přirozenejch cyklickejch korekcí není z principu možnej? Proč se všichni děsí, že by mohla na pár let nastat deflace (zlevňování), když nikoho netrápilo, že tady byla dvacet let inflace (zdražování)? Proč si nikdo nedokáže představit, že by třeba několik let mohly platy klesat, když doposud rostly? Že by se lidi, kteří si kupovali oktávky, mohli spokojit s tím, že si budou kupovat fábky? Že se hold pár let nebude jezdit na dovolenou do Egypta, ale na Lipno?

Mám menší vejplatu než vloni. Hm. Tak si koupím o nějakej ten krám míň, nebudu tak rozežranej a konečně budu investovat do plastovejch oken, abych tolik netopil pánubohu do oken.

No a co?
  

Těžkej život knihkupce... Vezměte si, že třeba solidně rozplizlej román může mít půl kila. Informačně přehutněná encyklopedie tři a sebraný spisy takovýho Churchilla třeba pět kilo. Vieweghova novinka sice třeba jenom sto gramů, ale zato se jich prodá sto. Teď si k tomu vemte, že knihkupci bývají gentlemany, tudíž desetikilovou bednu s týdenní zásobou Románu pro muže nenechají tahat ze skladu do regálu kolegyně, vesměs něžného pohlaví, ale nosí se s tou tíhou myšlenek sami. Víte, že jsem se vůbec nedivil, když mi felčaři diagnostikovali kýlu? Sice prej nevelikou, ale k operačnímu napravení vhodnou. A tak jsem si řek, že teda protentokrát gentlemanem nebudu, hodím na krk všechny ty bedny těm něžnejm pohlavím a sám sebe hodím do Drymlovy nemocnice, abych se posléze nechal vyhodit těžší o trochu černý nitě.

Je fakt, že když jsem oznámil, že se půjdu nechat kuchat k Drymlovi, tak se našlo mnoho našeptávačů, kteří se zájmem o zdárný průběh operace radili použít jiné zdravotnické zařízení. Leč na maloměstě jiného vhodného není, navíc minule, když mě u Drymla kuchali ruku, tak jsem byl spokojen a mimoto se přece nepotáhnu do nemocnice do Jilemnice, to by můj vrozenej maloměstskej patriotismus nepřežil.

Nebudu dále napínat. Zkrátka, ne vždy platí přísloví "jakej pán, takovej krám", takže musím přiznat, že jsem s péčí v Drymlově nemocnici byl nadmíru spokojen, možná proto, že pán zrovna dlel v JAR. Veškeré jednání personálu tedy hodnotím jako naprosto profesionální, kvalita jizvy je na první pohled taky solidní, a tak snad jediná výtka by mířila k nemocniční stravě, s jejímž pozřením jsem měl místy potíže, ale v tomto případě tipuji, že je to ve všech nemocnicích stejné, navíc se asi musím přiznat k jisté rozežranosti, tudíž není můj pohled na téma úplně objektivní. A navíc: stejně jsem potřeboval poněkud zhubnout, zde tedy světil účel prostředky.

No, a po těch pár dnech, kdy jsem byl ve špitále obskakován, těšil jsem se na další dny rekonvalescence, kdy sice tolik obskakován nejsem, přesto se cítím jako na dovolené.

Těšil jsem se, že nebudu muset tahat ty bedny a otravovat se s administrativou a znepokojovat se těma grafama, který chrlej ty naše kompy a na ty grafy, který mají názvy typu "Meziroční srovnání tržeb leden 2008-2009", a v kterejch je to samá červená čára, a těm čárám nějak nestačí místo pro čáry vyčleněné pod osou x, nemusím každý ráno koukat. "Chm, přece si nebudu kazit rekonvalescenci tím, abych na ty čáry čuměl", řekl jsem si, a tak jsem pro jistotu zapomněl na administrátorský heslo k těm grafům a čumím do jinejch stránek, případně do jinejch beden.

"To jsem si pomohl, že čumím do jinejch stránek a do jinejch beden," říkal jsem si dneska.

Fakt je, že v posledních měsících, jak jsem si výrazně přesčasovou přítomností na pracovišti a taháním těch beden uháněl tu kýlu, neměl jsem mnoho času sledovat ani čété dvacet čtyři, ani ídnes, ani nic jinýho. Říkám si, jestli nakonec není lepší ta kýla... Opravdu, přes všechny ty bedny, přes několik exemplářů zákazníka prudiče, přes někdy ubíjející komunikační šumy v linii knihkupec - něžná pohlaví, přes všechny ty grafy, si říkám, jestli není lepší být pracovně zapřažen tak, aby člověk neměl na všechny ty čété dvacet čtyři a idnesy čas, než když je domácí rekonvalescencí a z ní vyplývající přemírou volna, navíc s doktorským zákazem byť jen trochu víc než lenochodího pohybu, defakto ke sledování těch idnesů odsouzen. Tudíž se několikrát do hodiny rozčiluju. Naposledy, když na čété dvacet čtyři vysílali přímej přenos ze sněmovny a když Vlček poprvé zahajuje schůzi a vyzývá poslance k práci, tj. usednutí do lavic a ztišení se. Téměř hned vedle Vlčka stojící Kasal se baví se Severou. Kocáb se baví s neidentifikovatelným kravaťákem. V plénu nemožno najít nebavícího se poslance. Vlček zahajuje schůzi podruhé, Kasal se Severou a s Kocábem a s kravaťákem a s celým plénem na něho nadále serou. Vlček si třepí ústa potřetí, změna v nedohlednu. "Tak, kurva, už se, doprdele, posaďte a pracujte, vy kokoti!", křičím, asi naprosto zbytečně, na tu mou televizi.

No, jak říkám, jestli nakonec není lepší tahat bedny než pobývat v domácí rekonvalescenci.