Hurá. Nakonec se nějaký pamětník našel, a tak jsem v komentářich na téma proč Partyzán Partyzán našel komentář od Františka: "Pokud vím tak ta hospoda se jmenovala doopravdy U partyzána.Měli ji manželé Mulerovi.Byli to němci.Pan Muler byl v 2. světové válce v Jugoslavii u Titovích partyzánů. Proto nebyl odsunut.Od toho byl asi odvozen název hospody.Byli to hodní a slušní lidé.Od kdy ji měli nevím,ale byla v provozu jestli nemýlím do roku 1950. V roce 1950-51 jsem tam chodil do 2.třídy." Děkuji, jen by mě zajímalo, jak ti manželé Mullerovi nakonec skončili, potom, co jim z hospody udělali školu. Tudíž vyzývám další pamětníky k zodpovězení nové otázky logicky navazující na tu starou, nyní již zodpovězenou.

Jinak dnes už nepřispěju ničím vyjma lednového vydání pravidelné rubriky Český knižní trh, kterážto je ke čtení na www.knihkupec.com a snad i na Deníku (Foxi, ještě pořád je nadšení osazenstva Deníku k přejímání těch zpráv aktuální?).

Zábavu pro dnešek nechám na Majce, která to napsala fakt přesně, podepisuju každý slovo.

Český knižní trh leden 2010, napsal knihkupec

A po Vánocích opět probuzení do reality. Čiliže knihkupecké tržby za týden jako minulý měsíc za den a další lahůdky typické pro leden. Lahůdka 1: inventury, kam se podíváš. Většina subjektů v řetězci nakladatel – distributor – knihkupec ze začátku ledna počítá a stejně se nedopočítá. Fyzický stav skladu nikdy neodpovídá tomu papírovému, spousta knih se za celý rok od minulé inventury „ztratí“ a konečný výsledek přináší větší či menší rozčílení. Komu sakra stálo za to ukradnout ty omalovánky za tři pětky a jak se stalo, že se ztratila ta velká obrazová kniha za litr, která přitom ještě před týdnem spočívala na docela viditelném místě. Proč někdo ukradl mapu Seychel, když mu nedělalo problém utratit tisíce za zájezd. A podobně. U nás v knihkupectví dopadlo sčítání relativně dobře, ačkoliv byla ztráta v tisících, byly i roky, kdy se „vypařily“ knihy za desetitisíce. Lahůdka 2 s lahůdkou 1 související: zamrzlý knižní trh. Všichni počítají, někdo i několik týdnů, a tak bývají dodací lhůty vysoce nestandardní, což někteří zákazníci, kteří jsou jinak v průběhu roku zvyklí na dodání objednané knihy do několika dní , těžce nesou. Lahůdka 3 (mnoho rozebraných titulů) a 4 (žádné nové knihy) má souvislost s Vánoci: sklady nakladatelů a distributorů jsou po Vánocích „vykradené“ (v tomto případě v přeneseném slova smyslu) a spousta titulů je rozebraná, přičemž nakladatelé v intencích lahůdky 4 i 5 na začátku roku s dotisky ani vydáváním nových knih příliš nepospíchají, koneckonců mají taky právo na nějaký ten povánoční oddych. Začasté tedy není co prodávat, letos po Vánocích byly kupříkladu rozebrané úspěšné tituly Muriel a oranžová smrt a Smutkem neobtěžuji. Nakonec lahůdka číslo 5 čili povánoční výprodeje, které sice přivedou zákazníky do obchodů, mezi nimi ovšem i ty, kteří ne zcela chápou termín „výprodej“ a dožadují se knih, které sice byly před týdnem v letáku, ovšem mezitím se vyprodaly. S lahůdkou 5 souvisí lahůdka 6, čili zástupy zákazníků, kteří už třetího ledna požadují nejlépe padesátiprocentní slevy na kalendáře, které jsou podle nich z důvodu, že už uplynuly dva dny z nového roku, „staré“.

Ale pryč od lednových lahůdek, podívejme se, které tituly se v tomto lahůdkovém měsíci nejvíce prodávaly. Nejprodávanějším knihkupcovým titulem byl v lednu Lunární kalendář Krásné paní, přesto, že na něj nebyla sleva. Na Můj první atlas světa zato sleva byla, proto se umístil na druhém místě. Na Nauku o výživě sleva nebyla, na třetí místo jí pomohla jedna větší objednávka z jakéhosi vzdělávacího zařízení. Označená – škola noci 1 je další titul pro teenagerky vezoucí se na popularitě upírských románů Stephenie Meyerové, tou autorkou, která se na té vlně veze je jakási Castová. Titul Respektovat a být respektován o výchově dětí v kvalitní jedince je stálicí v našem sortimentu, asi proto, že ji nenabízí žádný relevantní distributor, tudíž ji nemají v nabídce ve většině knižních eshopů. To ovšem nebrání solidnímu knihkupci, aby knihu objednal přímo u nakladatele a pak slíznul smetanu. Šesté místo knihkupcova lednového žebříčku: Daňové zákony na rok 2010 od Grady. Účetní se již připravují na daňové přiznání, které mělo být podle představ politiků, co je vzal čas, už letos na jednom listu A4, s tím, že ho bude schopen vyplnit i méně bystrý daňový poplatník. Inu, nestalo se, proto se asi nadále výše zmíněný titul bude solidně prodávat. Na sedmém místě Horoskopy pro každého na rok 2010, na osmém Livia Klausová s knihou Smutkem neobtěžuji, která se předtím, než došla, dost dobře prodávala. Desítku uzavírá devátá stálice Jak se dožít 140 let, na desátém místě je Jméno je váš osud. A pak že Češi ničemu nevěří. Pavědám tedy určitě.

V únoru bezpochyby zbourá všechny žebříčky Ztracený symbol, novinka od Dana Browna, která vychází 10. února. Pokud se podívám na předobjednávky této knihy, které jsme od začátku roku posbírali od našich zákazníků, tak vidím příslib velice solidního příspěvku do kas knihkupců. Na knihu se těším i já sám, přečetl jsem všechny předchozí autorovy tituly a nic naplat, nikdo jiný neumí psát knihy tak, abych si ještě ve čtyři ráno po několikahodinovém čtení se sirkami v očích neříkal: „Tak fakt už jenom jednu kapitolu a půjdu chrnět!“ , v šest ráno: „To už nemá cenu, dočtu to!“ a v osm: „Tyjo, musím do práce na další šichtu!“.

No, neříkám, že všechny ty metrové sněhové mantinely a různé hromady, co jich po maloměstě všude je, a které evokují alpskou vesnici, nepůsobí do jisté míry romanticky, zato jistojistě působí problémy. A tak, ač u nás jezdí různé radlice a sypače už od božího rána, nebylo dnes ve městě možno zaparkovat jinde, než na placených parkovištích, což mě dnes stálo šede, a to jsem stál na Náměstí Míru jen tři hodiny, pak už se mi ten parkomat nechtělo krmit dalšími zlaťáky, tak jsem zariskoval odložením auta do místa, kde bylo půl metru sněhu. Naštěstí jsem se večer od toho místa odpoutal.

No, a po práci jsem opravdu neodolatelně zatoužil po nějakým tom pivku, jsem tedy v Gearu jediným hostem, což jsem tušil už sto metrů před hospodou, nevedly tam jiné stopy, než stopy auta pana hospodského. Teď tedy časák, pivo, komp, cigára a buráky a pocit, že mi toho ke štěstí chybí nemnoho, byť s pocitem, že je svět vykloubenej.

V Respektu jsem si přečetl rozhovor s Anthony Giddensem, to je takový lehce levicový sociolog, který konstatuje, že ten současnej svět je nějakej utrženej ze řetězu, že bychom neměli tolik věcí kupovat, ale třeba si je různě najímat a nevyhazovat staré věci pro nové, zkrátka nežít tak konzumně. A já mám dilema: něco mi říká, že má pravdu, že "by se mělo" nějak ubrat a tolik neplýtvat, jen mi od toho pána chybělo doporučení, kde všechny ty lidi, kteří se nyní živí produkcí a prodejem všech těch zbytečnejch věcí, kde všechny ty lidi zaměstnat. Přemejšlím o tom, co by všichni ti lidi, co dělají v těch automobilkách a hypermarketech a knihkupectvích, co by dělali, kdyby těch automobilek a hypermarketů a knihkupectví a těch krámů, co se v nich produkujou a prodávají, byla jen půlka. Všichni ti lidi musí platit nájem a elektriku a hypotéky a to, že by si třeba nekoupili auto, ale jen by si ho půjčovali, by je asi až tak nevytrhlo. I já říkám, že mi ten svět přijde vykloubenej se vším tím plýtváním, zase ale vím, že pokles tržeb u nás v obchodě byť jen třeba o dvacet procent, by znamenal minimálně jednoho, spíše ale dva nové nezaměstnané. A kdyby poklesly tržby o dvacet procent řekněme Lidlu, tak by to znamenalo stovky nezměstnanejch prodavaček a skladníků a další desítky mlékařů, pekařů, řezníků... Možná by se pak vybralo míň daní a přibyli by nezaměstaní úředníci a policajti a učitelé. U těchto levicových a zelených intelektuálů, kteří vyzývají lid ke skromnosti, mi vždy po tom a) zoufale chybí to b), nějakej relevantní návrh, jak zaopatřit ty desetitisíce lidí, co se produkcí a prodejem všech těch zbytných zbytečností živí.

V lidovkách, nebo kde jsem to vlastně četl, mě rozčílilo to, že údajně je nyní průměrný plat lidí ve státních službách vyšší, než v soukromé sféře. Psali tam i tom, že ačkoliv u nás jde v tomto směru o novinku, tak to nic extravagandního není, že jsou i jiné státy, kde jsou lépe honorovaní státní než soukromí zaměstnanci, třeba Řecko. Když si člověk vezme, že ve státních službách asi není mnoho lidí, kteří vydělávají ty statisíce coby manažeři v soukromých korporacích, a stejně tam asi není ani mnoho zaměstnanců s minimální mzdou, kteréžto krajní póly ovlivňují tu průměrnou mzdu v soukromém sektoru, tak ten zbytek musí bejt opravdu šíleně přeplácenej. Toto mi třeba přijde více vykloubené z normálu, než ten konzum. To, že masa, která nic neprodukuje, vyjma snad mizernejch zákonů a dvouhodinovejch poledních přestávek (no, pravda, jsou v té mase i užiteční neúplatní policisté a hasiči a učitelé, ty bych si tedy dovolil z toho mého rozčílení vyjmout), má v průměru vyšší mzdu, než ta druhá masa, která sice produkuje ty konzumní zbytečnosti, ale aspoň něco. Ne, že bych ty mzdy těm lidem nepřál, ale to už je mnoho výhod najednou. Chápu, že ve státní správě se téměř nepropouští, pokud tedy dotyčný pracovník neudělá opravdu velkej průšvih, že tam asi bude trošku větší pracovní klídek, než u soukromníka, kterej po svejch lidech v zájmu nějaké produktivity práce dupe, toto mi přijdou jako už docela solidní a tradiční výhody státního zaměstnance oproti kolegovi ze soukromé sféry, ale aby takový zaměstnanec k těmto výhodám měl ještě vyšší plat, to už mi hlava nebere. Omlouvám se za generalizování, i v soukromejch, spíš nadnárodních, firmách je určitě spousta teplejch místeček, kde se dotyčný příliš nepředře, stejně jako si dokážu představit, byť těžko, nějakého státního úředníka, kterej dře jak kůň, ale v tom zpropadeném průměru to asi bude spíš tak, jak generalizuju.

Takže i mně přijde ten svět trochu vykloubenej, ale přece jenom malinko jinak, než levicovým intelektuálům.

Tak, více na srdci nemám, vracím se k pivu, burákům, cigárům a časákům.

Ítéčko je pořád takové nějaké zaslepené, za tou výlohou visí jakýsi balící papír znemožňující pohled dovnitř (jestli to zabalili či zda tam probíhá nějaká rekonstrukce, a pokud ano, tak kdy se tento legendární maloměstskej bar otevře, žádná cedulka, která by tam teoreticky mohla či měla viset, neinformuje), tudíž jsem dnes, kdy jsem zatoužil po hospodským serfování a při tom serfování piva lokání, zašel do Partyzána, kde je i nadále docela plno.

Baterie Banner si pobytem v autonemocnici dala nakonec říct, takže už není prázdná a dutá jako tvrdý jádro fanoušků HCHK, nyní je naproti tomu nabitá energií jako je nabitý tvrdý jádro fanoušků HCHK nevkusem, dětinskou agresivitou, klubáckou slepotou a komplexem z toho, že Pardubky hrajou extraligu a oni jenom první ligu.

Moje znechucení mou bídnou kondicí dospělo k tomu, že jsem oprášil mé letité běžky a vydal se za barák na louku ověřit skutečnou bídnost tý kondice. Test dopadl dle očekávání. Poprvé jsem zkolaboval po asi osmi stech metrech, podruhé už jsem vydržel ve stopě asi kilometr. Potřetí jsem už radši na ty prkýnka zanevřel a jal se vylepšit svou kondici ostrou chůzí do kopce ke kapličce, zadýchán už asi ve čtvrtině kopce jsem pak musel konstatovat, že lepší už to nebude a že na ty túry po horách, které jsem ještě před několika lety bez potíží absolvoval, budu už asi jenom vzpomínat.

V knihkupectví už opadl výprodejový nával a začala ta pravá nuda, kterou podle mě už ani zimní sezóna nevytrhne. A tak se zase začínám těšit na Vánoce, škoda, že jsou momentálně tak daleko. V eshopu docela úspěšně sbíráme předobjednávky na Ztracený symbol, takže mohu předem varovat vrchlabskou poštu před nadměrným množstvím zásilek, které jí 10. února předáme. S autorem očekávaného  bestselleru Danem (ha, jmenovec) Brownem jsem si přečetl rozhovor v aktuálním Reflexu a musím říct, že zapůsobil. Ten pán rozhodně není žádnej blbec (když mu odpustíme, že, stejně jako odhadem 56 procent Američanů, si i drahně let od "sametového rozvodu" myslí, že Praha je v Československu). Dalších 31 procent Američanů si myslí, že Praha je v Jugoslávii, takže nakonec lze uznat, že dopadl docela dobře. (Ehm, stavím své nejapné vtipkování na tradičních předsudcích ohledně geografických znalostí občanů USA, ale sám nevím, jaké je hlavní město Severní Karolíny, vy jo? Vlastně ani nevím, zda nějaká Severní Karolína existuje, a pokud ano, tak nemám ani áhnung o počtu jejích obyvatel, ale jen tak tipuju, že je vyšší než počet obyvatel Česka. Nevím ani zda je vedle Nevady či u Floridy a tipuju, že to neví 95 procent obyvatel Česka, neřkuli Evropy. A to si myslím, že úplně blbej nejsem. Proto nyní, o několik řádků níže slibuji, že na téma geografických znalostí Američanů již vtipkovat nebudu.)   

No, heleme se. Po létech, kdy na hlavní vrchlabské ulici nebylo možno natrefit na obchod s potravinami (s čestnou výjimkou obchodu pana Tobolky) vznikla na Krkonošské ulici po vietnamské večerce další večerka. Téměř naproti a s prodejní dobou do jedenácti večer. Nevím, zda konečně zafungoval trh, trvalo mu to tedy dlouho, po dobu dvaceti let, kdy jsme sice měli na Krkonošské asi deset prodejen se sportovními potřebami, ale jen jedny potraviny a nějaká slepota bránila místním živnostníkům tuto nepochopitelnou díru zaplnit, či zda zafungoval trh a nájmy na této naší obchodní tepně klesly tak, že se už někomu vyplatí jít do ostré konkurence s místními nadnárodními diskonty, ale jako tržní fundamentalista jsem přesvědčen o tom, že trh zafungoval tak jako tak.

Ohledně trhu s knihami mě docela vystrašil článek od Miloše Čermáka, který jsem četl bůhvíkde (tipuji Lidovky či Neviditelnýho psa či Reflex) o tom, že je přesvědčen o tom, že v konkurenci elektronických čteček knih vydrží tradiční papírové knižní médium, jehož prodej mě živí, okolo deseti let. Já sám mám občas taky takové chmurné představy, že nás, jako prodejce defakto potištěnýho papíru nové médium zlikviduje, stejně, jako zlikvidovalo nové médium prodejce hudebních nosičů, ale stejně si moc nedokážu představit, jak se do takové čtečky nacpe a jak praktické bude v takové čtečce číst nějakou výpravnou barevnou knihu. Beletrie, ano, ta se do čteček asi přesune, ono se stejně už nyní prodává daleko méně beletristických knih než dříve, stejně tak se do čteček asi přesune různá odborná literatura, ale (možná naivně) věřím tomu, že minimálně dětské knihy a různé výpravné encyklopedie se budou nadále prodávat ve vazbě. Ovšem, bude to asi luxusní zboží, něco jako kaviár, auta či parfémy, a o tom, zda se prodejna takového luxusního zboží udrží v konkurenci večerek na naší hlavní maloměstské ulici, tak úplně přesvědčen nejsem. Možná si časem budu muset hledat nějakou jinou práci. Anebo otevřít další večerku.

Anebo hospodu. Jak tak sedím u toho Partyzána, tak se mi zdá, že jeho provozovatel díru na trhu objevil, je tu stále plno. Navzdory tomu, že se zdálo, že na maloměstě je už hospod až až. A vida, vypadá to, že jedna další se na trhu hravě uplatí. 

Chvála tomu, že první maloměstští vietnamští obchodníci opustili prodej hader a otevřeli večerku. Ten drobnej nákup při cestě z práce bez toho, aby člověk musel lézt do podzemí do Billy, případně vystát důlek před pokladnou v Penny či Lidlu - k nezaplacení (jen škoda, že neberou Mastercard).

Nová putyka u Partyzána, tam, kde dřív byla Agrobanka a ještě dříve škola, které se říkalo... Partyzán (ví někdo z maloměšťáků něco víc o původu tohoto lidového pojmenování té budovy?) je... rozporuplná. Podzemní záchody, kam se jde po mramorovém schodišti (pozůstatek z bankovních časů toho domu), ve mně vzbuzují podivný tísnivý pocit. Pojedl jsem dvakrát a ani jednou jsem nebyl vysloveně nadšen - pokrm nazvaný Dukelský průsmyk si tam už jistě nedám, zato interiér mi přijde celkem zdařilý, pivo dobré, pohled přes okno do zeleně nasvícené "tankovny" a "sudovny" je docela originální, poloha pod Liščákem strategická. V prvních dnech provozu celkem narváno, uvidíme, zda si hospoda svou klientelu podrží, či zda po počáteční zvědavostí maloměšťáků vyvolané dobré návštěvnosti nespadne do poloprázdného průměru.   

Inventura v knihkupectví... Šlohnuté množství knih docela v normě, drobná kriminalita na maloměstě zatím nebují.

Zato rok stará, tedy skoro nová, baterka Banner v mý fábii... Darmo mluvit, za pár dní mrazu vypráskaná a dutá zhruba stejně jako tvrdý jádro fandů HCHK. Fábie v autonemocnici, podezření na další škody na řídící jednotce...

A to je pro dnešek vše, přátelé. Snažně prosím, pokud někdo ví, ať do komentářů napíše, proč Partyzán Partyzán. Opravdu by mě to zajímalo.   

PS: Přece jenom nakonec ještě něco, propagačního. Když už jsem se s tím pro umístění na Knihkupci a v online verzi Deníku psal...

Český knižní trh prosinec 2009, napsal knihkupec 

 Uff. A je po Vánocích. Vánoční prodeje jsou stěžejní asi pro každého, kdo se zabývá obchodem (snad vyjma specializovaných prodejen s plavkami a plážovými slunečníky), nicméně troufám si tvrdit, že ještě víc než zásadní jsou pro knihkupce. Mnozí teprve po Vánocích poplatí leckteré závazky, které po celý rok valí před sebou (na rozdíl od prodejců jiného zboží tak nějak není v průběhu zbytku roku - snad mimo zářijového prodeje učebnic – žádný jiný motivační faktor, aby zákazníci zaplnili knižní obchody, prodej několika Kámasúter na Valentýna a brožurek, kterak barvit vejce o Velikonocích, knihkupce rozhodně nevytrhne), podle našich údajů totiž dělají prosincové prodeje celých 20 procent celkového ročního obratu. Nyní tedy začne několik měsíců nudy, nejnudnější pak bude tradičně duben. A tak, zatímco by bylo záhodno, aby byli knihkupci v dubnu poschovávaní za kamny, nebude tomu tak, budou si hrát ve svých obchodech na samotáře a každého zákazníka budou netrpělivě vyhlížet.

Jaké tituly se tedy o Vánocích zasloužily o nejlepší tržby? V našem knihkupectví byli těmi tahouny televizní kuchaři, nejprodávanější knihou se staly Babicovy dobroty, v závěsu za nimi Pohlreichova kniha Bravo, šéfe. V mnoha rodinách evidentně není o mlsné jazýčky nouze (leč vzhledem k pořadí autorů spíše o mlsné jazýčky mlsající za málo peněz hodně krmné muziky). Mnoho rodin dále řídí své kroky lunou, jinak by nebyl na třetím místě Lunární kalendář Krásné paní od Žofie Kanyzové, a neméně rodin chce žít věčně, soudě podle prodejů knihy Stanleyho Breadlyho (reinkarnovaného Stranislava Brázdy) Jak se dožít 140 let. Solidní prodeje zaznamenala, pro mě překvapivě, poněvadž v posledních letech se cokoliv, co jen trochu zavání politikou, řadí spíše mezi ležáky, kniha Marcely Pecháčkové o Livii Klausové Smutkem neobtěžuji. Ohromnými prodeji této knihy bylo zaskočeno i nakladatelství Lidové noviny, které knihu vydalo a během několika dní vyprodalo. Není v tom předvánočním čase, kdy chtějí knihkupci urvat každou kačku, nic horšího, než čekat dny či týdny, než se podaří takový úspěšný titul dotisknout. První beletristickou knihou na seznamu prosincových bestsellerů se stala novinka Michala Viewegha Povídky o lásce, následovaná Paolem Coelhem a jeho titulem Vítěz je sám a Joy Fieldingovou s knihou V pavučině vztahů. Nejprodávanější beletristickou knihou pro děti a mládež pak bylo souborné vydání upírské ságy Stmívání od Stephenie Meyerové.

Podíváme-li se na celkové prodeje za celý uplynulý rok, neliší se příliš od těch prosincových. Bestsellerem roku 2009 byly Babicovy dobroty, druhé místo patří Lunárnímu kalendáři Krásné paní, na třetím místě se pak umístil titul, který si svoji hvězdnou hodinu užil již v průběhu roku – Tajemství od Rhondy Byrne. Pak už zase Pohlreich a Viewegh, následovaní několika top učebnicemi.   

No, a nyní se dostáváme k výhledu na příští rok. Bestsellerem roku bude bezpochyby české vydání novinky Dana Browna Ztracený symbol, které vrhne na trh 10. února nakladatelství Argo. Kolem vydání této knihy zažijeme jistě tradiční tanečky, které známe od dob vydávání Harryho Pottera: nakladatelstvím určené závazné datum prvního prodeje, mnozí (spíš větší) knihkupci tak jistě otevřou své obchody 10. února o půlnoci, stejně jako cenovou válku, kterou pravděpodobně rozpoutají někteří internetoví prodejci a nadnárodní hypermarketové řetězce. Uvidíme tedy, kolik z toho koláče si utrhnou knihkupci a kolik různí ostatní přeprodejci. Osobně tipuji, že takhle v únoru bude v tom slabším období roku Ztracený symbol vítaným příspěvkem do kas knihkupců, leč obraty z dob Harryho Pottera se určitě nezopakují. No, a mimo tohoto nadějného kasaštyku lze bohužel spíše očekávat stagnaci na knižním trhu, co si budeme povídat, knihy se jeden nenají a podle mého názoru ta pravá krize, která by opravdu nutila Čechy obracet každou korunu dvakrát, ještě bohužel nepřišla.

Ten Twitter mě nakonec zas až tak nebaví, nakonec mě sere, že se tam nemůžu tak vykecávat. Takže se trapně vracím k vykecávání zde. Jen pro ten dnešní den, ovšem. Ale nelze jinak. Příšerný je... když vypadne člověk z laufu. To se mi přihodilo, do včerejška jsem byl fakt byzy z toho, aby ty knihkupcovy balíčky směřovaly včas a expresně na ty správné adresy, ovšem včera jsem zarazil jejich letošní zasílání (a myslím si, že lednové až minimálně červnové zasílání nebude vyžadovat takovej byzy režim), a jakoby mi někdo sebral hračku. Neříkám, že dnešní byznys v kamenným obchodě nebyl taky byzy, ale je to zaměstnání tak maximálně na zejtřek a já už dnes pojmul takovou tu obavu, co jako budu následující půlrok dělat. A navíc mám novej noťas s extrémní výdrží baterky a navíc jsem zase začal hulit, takže mi už nevadí vysedávat v hospě, a navíc jsem dneska byl z toho kamennýho byznysu tak nastartovanej, že jsem prostě nomoh jinak, abych se zase utlumil, než zalízt to Gearu a potom, co jsem s tou svou extrémně držící baterkou prošel všechny oblíbený weby, chtěl jsem si původně založit nějakej novej anonymní blog, kde bych se mohl vykecávat ještě líp, ale nakonec jsem se na to zakládání vysral a trapně jsem se navrátil sem.

Díky všelijakejm inovacím eshopu se nakonec přes veškerý byzy podařilo vánoční ešopování zvládnout líp, než vloni a s vyšším obratem. Pravda, i tak za cenu skoro vyhoření, kdy jsem večer byl schopen jen tupě zírat na bednu s pocitem, že je dobře, že na všech programech dávaj beztak sračky, aspoň u toho zírání nebylo třeba byť jen minimálně přemejšlet. 

Teď teda přmejšlet můžu, byť je to mý přemejšlení determinovaný těma pivoněma, který do sebe téměř bezmyšlenkovitě leju. U toho lití jsem si tedy popřemejšlel o tom, že ten workoholismus má asi opravdu nějaký hranice, byť teda o tom zatím pouze přemejšlím, ne že bych to plánoval nějak uvést do praxe, ovšem asi dočasu. Copa je normální se v noci budit a v tom stavu mezi sněním a bděním vidět výpis objednávek "PPL na dobírku"? A ráno ve vaně namísto prozpěvování přemejšlet o tom, kterak vyřešit export faktur z ešopu do účetnictví? Doposud si myslím, že ano, ačkoliv by mi jistě devět z deseti felčarů přes psýchu řeklo, že ne. I když, musím přiznat, že to, že se můj běžnej týdenní život scvrkl na práci a na co nejjednodušší a nejrychlejší přípravu večeře (každýmu je asi jasný, jak si tím pádem večer "pochutnám") a na následný televizní orgie, je - občas - divný i mně. Ještěže jsou aspoň ty víkendy, kdy na tu práci nemyslím trvale, ale pouze přerušovaně.

Ehm. Co dál? Nic, díky tomu, že jsem si nezaložil ten anonymní blog, kde bych se mohl vykecávat ještě líp.