Otázku obstarání postele začínám brát vážně. Ne že by má matrace na zemi zdála by se mi být pryčnou, ale přece jenom... Pohodlí je pohodlí.

A tak se radím kudy chodím. Přece jenom, vlastní postel si hodlám zakoupit poprvé v životě, takže se chci rozhodnout odpovědně. Člověk by řekl, že radiči budou radit nákup postele především pohodlné, či například velké anebo měkké.

Ale kupříkladu pan Uzdička radí nákup postele bytelné.

"Ty vole, jaks říkal, že chceš tu postel patrovou (ano, jde mi o to, abych šetřil místo a pod patrovou postelí by bylo místo vhodné kupříkladu na intimní čítárnu), tak na to se vyser, vole. To je na hovno, to rozvržeš."

"Tak, já mám docela klidnej spánek," povídám, "já se zas až tak po nocích nemelu."

"Vole. Snad taky někdy šukáš, ne! ("Ehm, někdy... jsem šukal, to je pravda," říkal jsem si v duchu do mého mlčení.) To by se s tebou složilo, vole. Já si teďka kupuju kovovou, protože ta moje tři roky stará postel z dřevěnýho masívu je na sračky."

Mno, musím říct, že šukání jsem do svých rozvah na téma nová postel opravdu nezahrnul.

(Slečna R. ovšem taky ne, ta mi radila rozkládací gauč. Aby tam prej bylo místo...)

No nic. Patrovou postel jsem již zavrhnul. Ovšem šukání jsem do tohoto rozhodování stejně nezahrnul. On se prej pod stropem drží suchej vzduch a blbě se v tom dejchá, říkala ségra.

No, a kdyby přece jenom někdy... Nestojím o to, abych při tom přišel k otřesu mozku.

P.S. Ale poradit si ještě nechám. Viz anketa:

Další intelektuálie inspirovaná Kissingerem. Podle něho prvním, který přišel s doktrínou "národního zájmu", byl Richelieu. Jeho současníci viděli v jeho činech cynismus a, pravda, i neznabožství a možná i proto má vlastně do dneška poněkud kontroverzní pověst cynického intrikána.

V době Richelieua (1585 - 1642), kdy se nedalo v žádném případě o odluce státu od církve ani mluvit, naopak, stát rovnal se církev, byla jeho doktrína národního zájmu něčím tak obskurním, že ji jeho současníci naprosto nechápali. A přitom z dnešního pohledu nebyla jeho politika nikterak odsouzeníhodná, jeho politikou byl národní zájem Francie, což znamenalo udržovat střední Evropu a Německo rozdrobené a neopominout jakoukoliv možnost k oslabení Svaté říše římské, tak, aby bylo velmocenské postavení Francie nezpochybnitelné. A že se v zájmu svého cíle spojil s protestanty, to bylo v tehdejším světě něco nepochopitelného, ba přímo skandálního. Ovšem bezpochyby v zájmu francouzského (katolického) státu, který další desítky let těžil z velmocenského postavení, ke kterému dala právě Richelieuova politika základ.

I když se od té doby ukázalo na nebi mezinárodní politiky mnoho dalších doktrín, přes koncert velmocí po napoleonských válkách po bipolární svět studené války a politiku zadržování komunismu (a mezitím politika nově zrozených Spojených států, od samého počátku odmítající zóny vlivu, národní zájmy a kolonialismus jako starou veteš evropské politiky vedoucí podle Američanů jenom k válkám; politika národa, který se cítil být do jisté míry díky tomu, že sám o sobě vznikl na ideálu svobody "vyvoleným" k tomu, aby svým příkladem ukázal cestu i jiným národům - přijde mi, že současný celosvětově se šířící antiamerikanismus pramení právě z nepochopení tradice americké mezinárodní politiky, která je od samého počátku do značné míry idealistická a mesianistická), nedělejme si iluze, že ani dnes, ve zdánlivě idylické době, nemá termín "národní zájem" v mezinárodní politice svoje opodstatnění. A myslím si, že ani my, obyvatelé státu zvaného Česká republika, bychom neměli na svoje národní zájmy rezignovat, zvlášť proto, že ostatní státy - a nežijme v iluzi, i ty, s kterými sdílíme Evropskou unii - svoje národní zájmy hájí dost tvrdě, podle mě nejtvrději zcela v tradici Richelieuových krajanů a následovníků Francouzi.

Proč jsem vůbec začal při četbě Kissingera uvažovat o národních zájmech? Protože, pokud si pamatuju, snad v žádné volební kampani co jsem jich zažil, nepamatuju si na to, že by vůbec kdy někdo o tom základu politiky České republiky vůči jiným státům hovořil! Dokonce ani při kampani kolem vstupu do EU se o národním zájmu nehovořilo, pokud se pamatuju, hovořilo se o tom, jak výhodné naše členství bude a kolik miliard z Bruselu "vyždímeme". A ministerstvo zahraničí taky alespoň jednou ročně, jak by se slušelo, nevydává žádnou souhrnnou zprávu o zahraničněpolitických vztazích ČR, která by alespoň nějak prošuměla médii. A tak to vypadá, že snad ani žádné národní zájmy nemáme. Tudíž musím nastoupit já, jako naprostý politický amatér, abych si alespoň sám pro sebe (a pro vás, pokud budete číst dál) základní národní zájmy státu nadefinoval. A o tom, že termín "národní zájem" je v čase, kdy jsme členy EU, nějaký zastaralý termín, jak si myslí někteří eurofederalisté, nediskutuji. Jednoduše proto, protože to je iluze. Sama EU je totiž kolbištěm národních zájmů, přičemž národní zájem Francie na tom, aby měli tamní farmáři luxusní život, je základem evropské zemědělské politiky a národní zájem stejné země, aby, když už přišla o své velmocenské postavení, byla velmocí alespoň prostřednictvím EU (a neustálé pokusy Francie o prosazování své zahraniční politiky za celounijní politiku), jsou toho důkazem.

Národním zájmem ČR byl vstup do EU. O tom prostě není pochyb. Nejenom z důvodů ekonomických a bezpečnostních, řekněme. Zrovna nedávno, když muselo Švýcarsko pod tlakem Unie uvolnit zaměstnaneckou politiku vůči novým zemím EU, jsem si připomněl docela relevantní argumenty, které bylo možno slyšet v kampani před vstupem do Unie o tom, že když budeme venku, tak, pokud budeme chtít otevřít ten obrovský trh Unie, budeme muset tak jako tak "poslechnout" a přitom nebudeme mít vliv na to, co se tam rozhodne. Prostě nebylo zbytí a já osobně jsem rád, že jsme "tam" a že můžeme ovlivňovat, co se "tam" rozhodne. A náš národní zájem teď, po tom, co jsme "tam", je podle mě jasný a nezpochybnitelný: mít co největší vliv na to, co se "tam" upeče. A z toho důvodu neustupovat snahám velkých zemí Unie o posílení jejich postavení, kupříkladu pomocí do značné míry jimi tlačené Ústavy. V zájmu Česka prostě není nějak extrémně silné Německo (nesmějte se, to, že je zrovna nyní Německo vzorem demokracie, nemusí být navždy a historii, z které je třeba si brát poučení, abychom nebyli donuceni ji prožít znova, neokecáte), zvláště když jistá emancipace Německa, kdy současná generace Němců už nechce nést vinu za činy svých dědů (a já se jí nedivím), je teprve na začátku. A z historie známé občasné koketování Německa s Ruskem (přičemž nějaké extrémní přátelství těchto dvou států je přímo v rozporu s naším národním zájmem) se v poslední době nesměle rozvíjí (viz podmořský plynovod z Ruska přímo do Německa, který prostě není v národním zájmu německých partnerů z Unie - Polska a pobaltských států - protože dává Rusku možnost energetického vydírání těchto států) a to bychom i my měli sledovat s jistou nevolí. A vzít si i to poučení: tak jako Německo na národní zájmy svých spojenců z EU a NATO v tomto případě zvysoka, stejně tak zvysoka by na ČR, kdyby se naše národní zájmy míjely.

Národním zájmem ČR není ani to, aby lídrem EU byla Francie. Především z toho důvodu, jak arogantně a silou se Francie snaží prosazovat své zájmy za zájmy Unie, ať se všelijakých návrhů na harmonizaci daní týče či už výše zmíněné snahy projektovat do mezinárodní politiky EU svoji vlastní politiku. O tom, jak nám francouzští prezidenti radí, abychom "mlčeli", už snad ani nemá cenu mluvit. Myslím, že našimi přirozenými spojenci jsou Velká Británie - především proto, že tak jako ČR vyznává v ekonomice spíše liberálnější přístupy, které by podle mě bylo dobré aplikovat na celou EU, což je zase v našem národním zájmu, poněvadž při aplikaci všelijakých francouzsko - německých harmonizovaných daní a jiných regulací (a tím omezením našich komparativních výhod) státy staré dvanáctky ekonomicky jen tak nedoženeme; dále malé státy typu Nizozemsko či Irsko a (zase se nesmějte) Polsko. S Polskem nás totiž podle mě pojí největší průsečík společných národních zájmů (především společný zájem držet Německo od Ruska tak daleko, jak to jen jde) a to Kaczorům navzory. Kaczoři totiž nebudou, ale společný národní zájem tady bude dál.

Shrnuto a podtrženo: národním zájmem ČR je (podle mě) Evropská unie spíše volnější. Případná evropská federace by se podle mě stala ekonomickou kořistí německých firem s ruským (do značné míry státem ovlivňovaným) kapitálem a produkovala by francouzskou zahraniční politiku i s jejími velmocenskými ambicemi, tentokrát se vymezujícími nikoliv proti Rakousko - Uhersku, Rusku, Prusku či Německu, jak si Francouzi v historii vyzkoušeli, ale proti Spojeným státům.

Národním zájmem ČR zato určitě je pevné spojenectví se Spojenými státy. Poněvadž, naprosto upřímně, Spojené státy jsou jedinou relevantní mocností, která (ovšem je otázka, zda by za každé situace chtěla) je schopna, ať už svou ekonomickou či vojenskou silou, držet stále sebevědomější Rusy na uzdě. Znovu podotýkám: neidealizujme si současný stav, kdy žádné nebezpečí zjevně nehrozí a připomeňme si historická fakta. Jsme a vždy jsme byli v "zájmovém" území Ruska či Německa? Ano. Je Rusko tradičně imperialistickým státem, který vždy, když se trochu vzmůže (a i když je na huntě - viz Afghánistán či Čečensko) zálibně zahlíží na široké daleké okolí? Ano. Je už nyní slyšet z úst různých ruských generálů skryté výhrůžky? Bohužel ano. A myslíme si, že se po zkušenostech s evropským appeasmentem můžeme v případě ohrožení naší bezpečnosti spolehnout na Francií vedenou Evropskou unii? Možná. Ale já bych si přece jenom dovolil být malinko skeptický, poněvadž nevím, zda by pro zemi, která termín "národní zájem" vymyslela, bylo národním zájmem bránit jakýsi státeček, z jejího pohledu na periférii Evropy.

Tož diskutujte.

"Tolik braku pohromadě na jednom místě jsem ještě neviděl." Pravil zákazník, nikterak známý, pravděpodobně nějaký přespolní inťoš a prudič. Už se ve mně zase vařila krev a kromě toho, že jsem byl připraven spustit mé obvyklé tirády na téma, že zde nejsme od toho, abychom nějakým bojkotem "braku" (přičemž si opravdu nemyslím, že by množství "braku" v našich regálech nějak zásadně převyšovalo množství nebraku) určovali vkus obyvatelstva, neřkuli si osobovali roli obyvatelstvo nějak vychovávat, ale od toho, abychom zákazníkům nabídli knihy, které si potenciálně koupí, mimo to, že jsem se nadechoval k tomuto komentáři zákazníkova výroku, tak jsem měl našlápnuto na to, abych ho poslal do prdele, kterážto věc (poslání zákazníka do prdele) se mi za mou  patnáctiletou knihkupeckou kariéru "podařila" toliko dvakrát a když se mi tenhle projev neprofesionality podařil podruhé, tak jsem si tenkrát řekl, že ještě jednou a s kariérou knihkupce končím; tedy: už už jsem se nadechoval k tirádě, přičemž poslání do prdele se vyskytovalo v pořadí plánovaných tirád hned na druhém místě a... sklapnul jsem.

Pomohl mi k tomu zděšeně prosící pohled kolegyně, která už zahlédla můj brunátnějící ksicht.

A pak povídala: "Za rok a půl, co jsem tady, to je první takovej případ prudiče. Zato chváličů byly stovky."

No jo. Tak jí děkuju, že mě tím pohledem zadržela.

Díky tomu jsem knihkupcem i nadále.
 

Dnes na kole trasa Turnov - Svijany - Turnov. Původním úmyslem bylo projet trasu poněkud delší, totiž Turnov - Svijany - Sychrov - Turnov. Proč se tomu tak nepodařilo, bude zřejmé už uprostřed článku.

Co se terénu týče, tak až na úseky Přepeře - Mokrý na cyklotrase 4012 (kamenitá cesta mezi poli, nepříjemný protivítr a nechutný smrad, linoucí se ze zemědělské usedlosti na kraji Mokrého) a Přepeře - Turnov (vyšlapaná pěšinka mezi poli) asfaltová nuda. Ovšem, je fakt, že přesně takový byl plán, poněvadž hnáty i prdel po včerejšku bolely, tak jsem je nechtěl příliš natřásat.

Příšovice: zajímavé, moc zajímavé. Za prvé: nachází se tam pěkné rybníky, které by skoro vypadaly jako ideální rekreačně - koupací letovisko, kdyby hned vedle nestála obludná betonárna. Za druhé: je to obec všech možných vůní: nejdříve člověka práskne přes čumák typický smrad mlékárny, aby si o kousek dál vylepšil náladu při putování kolem drůbežárny (eh, tedy spíše drůbežářského zpracovatelského závodu, abych byl přesný, drůbežárna jako taková by jistě k těm vůním nijak pozitivně nepřispěla), mrazírny a především výrobny salámů.

Svijany: důvod toho, že jsem trasu poněkud zkrátil. Už při projíždění pod mostem, na kterém fičely auťáky na R desítce, zahlédl jsem ceduli: "pivovarská restaurace 200 metrů". Pak zahlédl jsem jakousi věž, takový velký tubus či co, vybarvený v barvách právě natočeného půllitru, čili ze tří čtvrtin žlutou a z jedné bílou. Pak, poháněn vůní sladu, zdolal jsem kopec, na kterém se svijanský pivovar nachází. A pak: zjištění, že ten pivovar je postaven dobře, při zdolávání toho kopce přijde chuť.

Zkrátka: ve svijanské pivovarské hospodě jsem se zdržel dobrou hodinu a půl, vychutnal si dvě jedenácky, které byly stejně dobré jako ty včerejší na Malé Skále, navrch ochutnal svijanské nealkoholické (Svijanský vozka), které mi též zachutnalo. Slad z pivovaru krásně zaváněl a člověka to svádělo tam v té hospodě jen tak sedět a nikam se nehonit. Tak jsem se nehonil. Tím pádem sice z plánované návštěvy Sychrova sešlo z důvodu časové nedostatečnosti, nelituju toho ovšem.

Ze Svijan přes Svijanský újezd, Pěnčín, Čtveřín do Přepeř asfaltová nuda, z Přepeř do cíle v Turnově výše zmíněná trochu zajímavější pěšinka. Jinak po celé trase díky převaze asfaltové nudy a poměrně rovinatému terénu papoušků jak nasráno, tudíž vychutnání pocitu z jízdy i krajiny jejich přítomností oproti včerejšku narušováno.

V Turnově zajímavost, o které jsem doposud nevěděl: židovský hřbitov, o kterém by stavitelé dálnice jistě povídali, jak byli velkorysí, když ho zachránili a rovnou nezabetonovali... Ovšem, ten most, kterej nad tím hřbitovem vede, dokonale pohřbil jakékoliv genius loci a nebožtíci, kterým jezdí nad hlavami a náhrobky kamióny, jistě nemají pocit, že jejich kosti spočívají v klidu a pokoji.

Projet tuto trasu, dlouhou dvacet šest kilometrů, trvalo mi hodinu a půl. Stejně dlouho, jak dlouho trvalo moje lelkování ve svijanské pivovarské hospodě.    

Autor mě tentokrát ze sedla nevyhodil, takže mám z cykloturistiky tentokrát pozitivnější dojmy, než titan v zápěstí a sedřený klouby jako vloni na podzim.

Jako ideální startovní místo jakýhokoliv cyklovýletu vidím vlakové nádraží, a to z toho důvodu, že kdyby člověk zvolil poněkud přehnanej bod obratu (což se mi už párkrát stalo a končívalo to tak, že jsem poslední kilometry dojížděl nadávajíc na celý svět a zpět na start jsem dorazil třeba i za tmy), tak by mohl někde na cestě zpět objevit nějaké nádraží či zastávku a k dopravení se i s kolem zpět na start využít služeb Českých drah. Vyrazil jsem tedy z nádraží v Semilech a měl jsem v úmyslu dojet na Malou Skálu a zpátky.

Cyklotrasa 4175 probíhá přímo okolo nádraží, takže člověk hned naskočí na správnou trasu. Chvíli vede po jakési okresce, ovšem potom zahybá v obci Chuchelna doprava a začínají první galeje. Cesta z Chuchelny přes Blatiště a Slap je sice asfaltová, ovšem pořád do kopce. Ovšem, vesničky jsou to pěkné, jak člověk stoupá do kopce, tak se mu otvírají panoramatické pohledy, ve kterých dominuje především kopec Kozákov. V Blatišti je moc pěkný nový koupališťátko, které jsem nenavštívil z toho důvodu, že zrovna u něho jsem chytil rytmus a začal jsem se docela pravidelně šinout tím nejlehčím převodem do toho kopce. I osada Slap, kde se cesta lomí a až na Smrčí je možno se zadarmo svézt z kopce, je obdařena zajímavostí, která mě zaujala, totiž točnou pro autobusy. Nevěřil bych, že po takový uzounký cestě jezdí taky někdy busy.

Následuje taktéž malebná obec Dlouhý a pak sjezd do Koberov, kde jsem blbě odbočil, což mi později přineslo další galeje. Dojel jsem do Železnýho Brodu, kam jsem vůbec nechtěl a tam jsem řešil, kterak elegantně zamířit na Malou Skálu, bez toho, abych se musel vracet anebo abych jel sebevražedně po é šedesát pětce. Ehm, v cyklomapě od Shocartu (Český ráj, číslo 112) je uvedeno, že by měla být pro cyklisty sjízdná červená turistická trasa kolem Jizery. Ano, zpočátku mi balancování na půlmetrový kamenitý cestičce přišlo docela dobrodružný, ovšem pak jsem raději sestoupil. Cesta pak vedla podjezdem pod tratí, kde jsem doufal v nějaký zlom ve kvalitě pěšiny a on opravdu přišel: šílenej krpál, cesta sice udusaná a nikoliv kamenitá, to ovšem nic neměnilo na tom, že bylo nutné kolo vést. Po tom vláčení kola po pěšince do kopce ovšem přišla odměna v podobě moc hezký cesty lesem, která vyústila v Závrší, kde se otevřel jeden z mnoha skvostných výhledů na údolí Jizery.

Následující sjezd po zelenočervené cestě do Líšného patřičně ověřil kvalitu brzd, které nebylo radno ani na chvíli pustit, zatímco lučně - hlinitá cestička kolem Jizery na Malou Skálu byla i se stínem stromů velice příjemná.

Nyní reklamní sdělení:

Už x krát, když jsem pařil na fesťáku na Malý Skále, chtěl jsem vstoupit do hostince Boučkův statek, kterej je hned za mostem z é šedesát pětky na Malou Skálu, nikdy jsem tam ovšem nevstoupil, páč tam bylo vždy narváno. Až dnes. Vážení přátelé, kuřátko se smetanovými bramborami, které bylo krásně navoněný česnekem, bylo obří a skvostný a ze svijanský jedenáctky (Svijanský máz), která byla ideálně nachlazena, jsem, přísahám, uchcával. Znovu přísahám, že lepší pivo jsem dobrý dva roky nepil a tímo pádem jsem si ověřil, jak je ten maloměstskej pivní trh zkurvenej. Svijany, které měly vskutku zajímavou chuť, nikdo ve Vrchlabí netočí. Krakonoš se drží jenom ve Sklípku. A pokud pominu Pilsnera, kterej aspoň nějak chutná a na maloměstě se hojně točí, tak se člověk konzumací jednoho svijanskýho (dobrá, přiznávám, dal jsem dvě, poněvadž to první jsem s blahem vytřeštěnýma očima vyzunknul asi na tři loky) jenom ujistí, jaký europiva bez chuti a bez zápachu (géčko) či jaký chlebnatý moky, po kterejch má člověk těžko v žaludku i v hlavě (budvar) nám maloměstský hospodský servírujou.

Konec reklamního sdělení.

Z Malé Skály zpět do Semil jsem jel jinudy. Totiž po cyklotrase 4099, která začíná hned na Malé Skále docela brutálním kopcem, byť s asfaltovou silničkou. Opět jsem vedl, ale aspoň jsem si mohl lépe ze silnice prohlédnout Suché skály, což je docela malebná přírodní zajímavost. Cyklostezka pokračuje přes Koberovy (tradičně brutálním kopcem) a pak nastává vizuálně asi nejkrásnější úsek trasy (co se ovšem brutality stoupání týče, tak ta mě občas všechny ty výhledy poněkud znehodnocovala). Chvíli se jede po stezce travnaté, potom okolo roztroušených osad a chalup, zvaných Úhelina a Dvořiště. Téměř pořád do kopce. Ačkoliv tam bylo krásně, tak jsem ty usedlíky a chalupáře litoval. Předpokládám, že v zimě se ke svým domkům vůbec nedostanou a i v létě by se místy hodil vůz terénní, se solidní stabilitou, aby se zamezilo převrácení.

V Prackově jsem si myslel, že snad už nic horšího, než úsek Koberovy - Prackov mě snad nemůže ani potkat, ale... Ta zprvu kamenitá, posléze po louce vedená, nakonec přes šílený šutry v takovém lesíku se vinoucí cesta, která jest oficiální cyklotrasou, se snad ani nedá na kole vyjet. Opět jsem vedl a v lesíku na šutrácích už i poněkud zuřil. To jsem ovšem ještě nevěděl, jaké odměny se mi dostane. Totiž: po vyvláčení kola z lesíka se nasranýmu cyklistovi zjeví Hamštejnský hřbet, kterej vypadá fakt pěkně, ovšem to je nic proti tomu, pokud se cyklista na místě zvaném patřičně Vzdychánek (těch vzdechů i povzdechů totiž v posledních několika kilometrech vyplodil něurekom) otočí čelem vzad. Okouzlí ho nejkrásnější výhled na celé trase, a podle mě snad jeden z nejkrásnějších výhledů, jaké jsem kdy viděl. Ještěd, Říp, v dálce jako na dlani, zatímco blíže stejně na dlani Malá Skála se všemi svými pozoruhodnostmi. Toto místo opravdu k návštěvě doporučuji, poněkud s menším fyzickým úsilím se dá navštívit tak, že si autem ze Semil vyjedete směr Chuchelna a Záhoří a v pravoúhlém ohybu silnice ze Záhoří (asi kilometr za Záhořím) na Kozákov vůz odložíte a ten kousíček už po modré dojdete.

Vzdychánek ovšem kromě vzdechů přinesl nakonec i oddech, poněvadž odtamtud přes Záhoří a Chuchelnu je to až na nádraží do Semil z kopce.

Tato trasa ze Semil na Malou Skálu a zpět měří zhruba 37 kilometrů (počítám, že tak minimálně pět z nich jsem kolo vláčel a ťapkal po svejch) a netrénovanýmu mně trvala tři a půl hodiny. Přes všechno to moje klení při zdolávání kopců jí dávám pět hvězdiček, a doufám, že po přečtení této recenze už Ondra chápe, že nějaký nahánění kiláků po asfaltkách je podle mě NUDA. NUDA. NUDA.

První půlden dovolený... Furt nevím, z čeho jsem neustále tak zničenej, že mě bolí celej člověk, do dneška jsem si myslel, že to je z přepracování, jak jsem vloni prošvihnul dovolenou a místo rekreace jsem se válel se zlámanou hnátou ve špitále, jak mě tehdá vyhodil můj autor ze sedla, po dnešku, po tom půl dni rekreace, kdy se cejtím ještě zničenější než předtím, tak už fakt nevím, z čeho ten člověkobol pramení. Asi to bude z duše, ovšem tuto možnost popírám stejně vášnivě, jako popírá skinhýt holocaust.

No nic.

Na plovárně na Pecce bylo zcela bezpochyby mnoho člověků a hlavně člověčic hezčích, než je ten Eben, tak nevím, proč do tý plovárny na bedně cpou furt jenom jeho.

A v lese přiměřený množství podhříbků, tvářících se zdravě, ovšem nezdravá hromádka po jejich očištění, ta červivá a plesnivá, co letěla do koše, byla větší, než ta hromádka smaženicová.

No taky nic.

Zejtra se mi snad podaří člověkobol vyhnat ještě do vyšších výšin, to v tom případě, pokud přece jenom vezmu autora na milost a podruhý od jeho loňskýho říjnovýho splašení na něho nasednu. A on mě zase vyhodí. Anebo ne. V obou případech s člověkobolem počítám...
 

Fakt jako... Od tý doby, co si hovím v garsonce, jsem... línej? Nebo co. Tedy: počáteční nadšení pro co nejrychlejší malování, bourání jádra, nakupování nábytku, zkrátka hnízdečka zvelebování, nějak vyšumělo. Zjistil jsem, že jsem vpodstatě spokojenej s tím, že se tam vlastně nenacházejí žádný zbytečný krámy, že mi ta matrace, noutbůk, lednička a nemnoho kuchyňskýho vybavení vlastně k životu stačí. Zvláště si pochvaluju absenci televize...

A tak, jak přijdu z práce, tak si vyvářím. Pak se najím. Pak si přečtu noviny. Umeju nádobí. A pak si lehnu. Každej den tohoto tejdne měl vlastně tento naprosto stejnej scénář. Do hospody nechodím. Nikam jinam taky. Nuda, nuda, šeď, šeď. Pak vlastně není moc ani o čem psát. Snad jenom o tom, že úterní těstovinovej salát s tuňákem se mi povedl lépe než čtvrteční těstovinovej salát se sýrem.

Dnes ve Vrchlabí na náměstí zase po roce pivní slavnosti. Dopolední skladba zákazníků tedy specifická. Tentokrát snad ani žádní alkáči, to ne. Ale samí neznámí lidé, pravděpodobně ne z maloměsta. Jakoby ti tradiční sobotní zákazníci usoudili, že nejsou na ten bierfestovej cirkus zvědaví, tak se radši na pravidelnou sobotní procházku po městě s návštěvou knihkupectví vykašlali.

A při tý mý momentální lenosti ještě ani nevím, jestli se večer půjdu na bierfest podívat. Asi jo, přece jenom, tradice je tradice a má tradice je taková, že se tam každej rok nakonec podívat jdu. Ale že bych hořel nějakým nadšením? Ne.

Hm, byl to takovej unylej tejden.

Asi vím proč. Ale nechám si to pro sebe.
 

Jsem žebrák asi. S největší pravděpodobností přesně podle notoricky známé Cimrmanovy metodiky žebrání. Podle ní jsou ti praví žebráci jedině tací, kteří provozují svou živnost "výlučně tím, že vzbuzují lítost".

U kolegy knihkupce z Kolína jsem asi tu lítost vzbudil. Sedím si tak v knihkupectví u kompu, mořím se s nějakou fakturou, když tu se zjevil kolega z Kolína, řekl mi: "Ahoj" a předal mi pořádnou mísu na salát, na jejíž absenci v garsonce jsem si tady nedávno postěžoval a navíc návdavkem jakousi dřevěnou vidličku. Kolega pak zmizel stejně rychle jak se zjevil, tak jsem mu ani nestačil pořádně poděkovat.

Tedy děkuji.

Dalším potenciálním týpkům a typkám u kterých jsem případně vzbudil lítost sděluji, že by se mi do garsonky nadále hodily tyto předměty: nějaký menší hrnec, sada příborů, půllitr, nějaká sada nářadí, hlavně křížový šroubovák, těm, u kterých jsem vzbudil lítost extra velikou, tak těm připomínám, že nadále nemám postel, televizi, domácí kino, pračku, v koupelně zlaté kohoutky, v chybějícím humidoru mi pak chybí havana a v neexistujícím baru nějaká luxusní dvanáctiletá whisky.

Ehm.

Ovšem, jak vyplývá z Cimrmanovy definice: žebráky nejsou ti, kteří "při vymáhání milodarů hrají na nějaký hudební nástroj nebo zpívají. Ty  přeřadil jednoznačně mezi výdělečně činné hudebníky."

Takže teď nevím, zda jsem vskutku tím pravým žebrákem, když vzbuzuji lítost těmi grafomániemi, jestli pak vlastně nejsem výdělečně činný grafoman.

Tedy vydělal jsem si grafomániemi kromě dřívějšího honoráře z Respektu navíc i plastovou mísu a dřevěnou vidličku. Juch.

Jinak ovšem nastalo mi zas nějaké grafohluché období. Člověk najednou zjistí, kolik času sežere vyšůrování kuchyně a umytí nádobí, navíc si nyní s velkou chutí vyvářím, když mi do toho nikdo nekecá. Po všem tom hospodaření padne člověk na matraci a je rád, že je rád. Chuť nějak grafomansky ztvárnit zbytek času kromě práce a šůrování není. Tedy nepřipravuji žádnou recenzi filmu Simpsonovi ve filmu, který jsem viděl v neděli v Hradci, jen říkám, že jsem se pobavil. Ani nepřipravuji sžíravý komentář k výkonu jedné jinak sympatické kadeřnice tamtéž, která podle mého přání "aby mě omladila o deset let nějakým moderním účesem" mi tak dlouho (nekonečně dlouho) šmikala na hlavě a v okolí, až z toho vznikl standartní nemoderní ježek.

A hřiště za školou na Liščáku doporučím jenom krátce, ač by téma možná sneslo dlouhou litanii: když jsme se tam v sobotu s MuFem a Belbem objevili, abychom si zahráli nohejbal, příjemně nás překvapilo nejenom to, že je hřiště veřejnosti otevřeno, ale i to, že tamní správce je sympatický a vůbec všelijak ochotný, až tak, že nám půjčil pumpičku, tudíž jsme měli merunu řádně natvrdlou.

A dnešní hokej bezpochyby pořádně okomentují jiní tady.

Všechno.

Ano, dnes jsem si připomněl šlágr od Pokondrů, poněvadž už když jsem šel v Plusu kolem rajčat, tak mě přepadla opravdu nepřekonatelná touha po šopáku. Patřičné ingredience měli na skladě, tak jsem je zakoupil. Okurky, rajčata, papriky standartní, někde v Holandsku v hydroponickém roztoku vypěstované, cibulku pěknou a obří, balkán, jak jsem později zjistil, poněkud neslaný, zato olivový olej příliš mastný. Tedy mastný... Mno, z mamahotelu jsem zvyklý na to, že se olivový olej kupuje po litrech na mamadovolené v Řecku a že bývá lahodný, tedy s ním do šopáku nešetřím.

Limity garsonkového kuchyňského vybavení jsem odhalil hned na počátku přípravy; v garsonkovém vybavení se nenachází žádná větší mísa, tedy nakrájel jsem patřičnou zeleninu a sýry (kromě balkánu pro zpestření chuti i mozarellu) do hrnce. Pak něco pepře, obvyklou dávku olivového oleje a opravdu hodně soli, kromě toho, že balkán z Plusu nebyl patřičně slaný, cítil jsem v šopáku nějakou divnou pachuť, kterou jsem chtěl solí přebít.

Ano, není olivový olej jako olivový olej.

Příště ten plusový olej nebudu dávkovat podle mých zvyklostí s olejem z mamadovolené...

Anebo ukradnu v mamahotelu něco toho řeckého.

Při příležitosti přípravy toho plusovým olejem poněkud znehodnoceného šopáku jsem si vzpomněl, kterak jsme společně s mejdanisty rukou společnou připravovali šopák na mejdanu roku a na to, jak mejdanisti Ondra a MuF důrazně trvali na tom, aby se ze salátu odstranily kousky rajčete s "bubákem" (takovým tím zeleným zbytkovým rozhraním mezi plodem a stonkem), prý proto, že ti bubáci jsou jedovatí.  No, nevím, dnešní šopák byl již zkonzumován i s bubáky a zatím žiju. Ale aspoň mám téma na dnešní anketu: