Tak.

O svých milostných úspěších mám zase pochyby, ovšem  ne až tak fatální jako obvykle, poněvadž jsem poněkud více zaměstnán, takže zavalen prací o to méně hloubám nad tím, jestli mě má anebo nemá ráda.

Totiž: fox zapracoval (doporučuji jeho programátorské schopnosti všem případným klientům) na tom, aby budova knihkupcova nového eshopu byla postavena, aby byly řádně rozestaveny regály, aby fungovala pokladna a abych mohl do regálů zavážet knihy, což právě usilovně činím. Práce to je a ještě bude ohromná, vzhledem k tomu, kolik desítek tisíc titulů se ještě válí někde na skladě, no, a znáte to, každou takovou knihu je potřeba vzít, prohlédnout, vrazit do patřičné skříně... Mno, těch knih je v obchodě  nyní zhruba 600, z toho asi jenom pouhé dvě řádně vystaveny. Pokladna zdá se býti funkční, ale test naostro ji teprve čeká. A schopnosti mé a mých kolegyň včas a správně poslat knihu na tu správnou adresu jsou zatím ve hvězdách, byť odhodlání je veliké.

Ale to teprve uvidíme. Nyní vás, ctěné přátele a přítelkyně knihkupce a grafomana, žádám, abyste se stali pokusnými králíky, podívali se na www.knihkupec.com a po obchodě se jen tak nezávazně prošli. Vidíte tam někde nějaký nepořádek? Zdá se vám, že je tam poněkud nepřehledno? Že prostředí je příliš křiklavé anebo naopak unylé?

Tak se tam prosím podívejte a zde, klidně i neomaleně, komentujte. Nejpřínosnější komentář, který povede ke zrealizovatelné, praktické a vůbec přínosné úpravě obchodu, bude honorován knihou dle výběru (ehm, výběr prosím finančně nepřehánět, nerad bych zkrachoval dříve než otevřu).

Ju?
 

Takže, náš oblíbený dodavatel knih, darů a zábavy, Knižní velkoobchod Pemic, uspořádal i letos oblíbený knihkupecký mejdan a jak je zvykem, opět to byla docela dobrá akce.

Ovšem žádnej skandál se tam letos nekonal, žádní knihkupci nekradli mikrofon Michalu Davidovi jako před dvěma lety a žádná moderátorka se tam neztrapnila jako vloni, kdy najatá moderátorská hvězdička známá spíše z bulvárních novin než ze sfér, které by měly něco společného s knihami, přijela naprosto nepřipravena, z čehož asi neměli moc radost různí sponzoři akce, poněvadž nebylo sponzora, kterého by nezkomolila.

Akce se přesunula z Ostravy do Hradce nad Moravicí, poněvadž v Ostravě snad už neexistuje hotel, kam by se při stoupajícím zájmu o účast všichni pozvaní nakladatelé a knihkupci vešli. A bylo to fajn. (Tedy, lépe řečeno, zhruba do cca dvaadvacáté hodiny, kdy jsem vytuhl, to bylo fajn. Na tom vytuhnutí se zasloužila návštěva Stodolní ulice předcházející večer, kdy jsem sice dobře pokalil, ale byl jsem trochu zklamán z faktu, že těch pět roštěnek, co tančilo v Nudli na baru, z baru slezlo zrovna v době, kdy jsem tam přišel, a - kupodivu - neslézaly z toho baru proto, že jsem přišel, aby mi běžely v ústrety, ale z nějakého jiného důvodu, pro mě nezajímavého.)

Jinak samá pozitiva. Do Hradce nad Moravicí se určitě někdy zajeďte podívat, tamní zámek a přilehlý park stojí za vidění, a to i přesto, že jde o mediálně tak nějak opomíjenou památku - alespoň já jsem tedy doposud netušil, že nějaký zámek v Hradci nad Moravicí existuje. Popravdě řečeno, nevěděl jsem ani nic o existenci města Hradec nad Moravicí.

A vůbec: tamní krajina mě překvapila, člověk má nějak nesmyslně zafixováno, že tam někde u Ostravy přece nemůže být nic hezkého. A ono opravdu překvapení: tamní vesničky úhledné a třeba do Opavy bych poslal konšely z lecjakého města (i toho našeho), aby viděli, kterak může být zvelebený veřejný prostor. Centrum Opavy jest kompletně vydlážděno, celé centrum je de facto pěší zóna, osazeno stromy a květináči s květy, dokonce palmami, klima osvěžuje několik fontán, dokonce i nějaké pouliční umění by se našlo, město je čisté, uklizené, asi proto, že nějaký odpadkový koš je instalován co padesát metrů. Takhle nějak si představuju město pro lidi a ne pro auta.

Zúčastnění knihkupci vesměs milí, především takové dvě šikovné holky z Hranic na Moravě a nová obchodní zástupkyně pro Prahu... No, říkám si, že by mohli v Pemiku zase nějak proházet trasy a (při vší úctě k nám přidělenému obchoďákovi) šoupnout ji na naši trasu. Prostě se už nedivím, když mi šéf obchodních zástupců Pemiku líčil tuhle novou akvizici slovy: "Ta když přijde do knihkupectví, tak knihkupec peláší, aby jí otevřel dveře a když do knihkupectví náhodou něco přináší, tak se personál může přetrhnout, aby jí od zavazadla odlehčil."

Jo, a mimoto maloměstský hokejisti v sobotu vyklepli Havlbrod.

Veskrze podařený víkend...
  

 

Slečna R. mi sdělila, že je ráda, když o ní píšu.

Dobře tedy, ať je po jejím (ačkoliv jsem si dal závazek, že jí nebudu krzevá blog posílat žádné vzkazy, protože mám přece docela výmluvnou papulu, takže s ní mohu komunikovat orálně).

Takže: jak známo z předchozích příspěvků: slečna R. mě sbalila, pak mi dala kopačky a po čtrnáctidenní lhůtě na rozmyšlenou mě vzala na milost.

A teď tedy něco, co z předchozích příspěvků známo není. Slečna R. mě sbalila krzevá blog, nejdříve četla, pak posílala mi jakési vzkazy přes ajsíkjů a podle jejího tvrzení jsem na její vzkazy zpočátku nějak nereagoval. Já nevím, skoro bych přísahal, že mi ve skutečnosti žádné vzkazy nepřišly, ale bůhvíjak to vlastně bylo. V každém případě, z prvního rande jsem byl paf. Fakt krasavice jako. A inteligentní. A milá. A vůbec takovej nějakej klid vyzařující. A zábavná. A originální. A emancipovaná. A ambiciózní. A charismatická. A víte co mě na ženskejch nejvíc zajímá? Právě to charisma. A už jsem si lítal. Vždycky jsem chtěl chodit zrovna s takovou holkou. A, jak je mým zvykem, tak když se mi zapálí lýtka, tak plamenem vysoké pece. Ne, málo. Plamenem slunce. Silou termonukleární reakce. A akce, poháněná termonukleární reakcí, jak už to tak bývá, plodí akční reakci. Akční reakcí slečny R. na moje termonukleární stíhání slečny R. byly právě ty kopačky, které jsem po vychladnutí té mé termonukleární reakce sebekriticky ohodnotil jako oprávněné. Já bych asi taky poslal do prdele takovou stíhačku, jakou jsem se stal já.   

Na druhý pokus tedy své nadšení mírním, poněvadž si myslím, že chybovat je lidské, ovšem chybné postupy opakovat je blbské. A tak si už tak nelítám. A přesto ji mám rád a jejími jízlivostmi se již netrápím, nechám je plynout jedním uchem tam a druhým ven a zvykl jsem si je brát jako takový folklór. 

A tak to tedy je. Nepřepínám, neřeším. Věci příští očekávám sice se zájmem, ale nikoliv s nějakou osudovou předurčeností. (I když, včera zase znamení jako ze Samotářů: zrovna když jsem smolil slečně R. semesku, tak mi telepaticky pípla semeska od ní, takže nevím).

O víkendu, když byla slečna R. na návštěvě v garsonce, tak jsem se dozvěděl (kromě toho, že jí doma straší duch mrtvé babičky), čím jsem ji zaujal, že mi dokonce opakovaně a neodbytně posílala ty vzkazy přes ajsíkjů. Prej tím, že jsem se jí jevil bejt, z toho, co si z blogu přečetla, "divnej kořen". A víte, že mě to potěšilo? Já si totiž o sobě taky myslím, že jsem divnej kořen. A mám z toho občas komplexy. A v životě by mě nenapadlo, že zrovna to, že jsem ten divnej kořen, nějakou holku, která je notabene krasavice a inteligentní a charismatická a emancipovaná a originální a zábavná a milá a... ehm, mimo to, poněkud jízlivá, zaujme.

A teď mi řekněte: mám já se cejtit jako šťastnej chlap?

 

Tedy, negrafomanuji, tak se jenom takto trpácky připomínám.

Negrafomanuji, páč se věnuji jiným zábavám:

Fakt jako magořinec s těma učebnicema. Nacházím snad první a jedinej klad na komančským režimu, a to ten, že se všichni učili z těch samejch prolhanejch učebnic. Ne, je to fakt už únavný neustále vyměňovat Matematiky pro dvouleté a tříleté učební obory středních odborných učilišť od Caldy, z nakladatelství Prometheus za Matemetiky pro netechnické obory středních odborných škol a středních odborných učilišť od Caldy, z nakladatelství Prometheus. Blbárna.

Vypravil jsem se se slečnou R. do Ikey pro nějaký nový krámy do garsonky a montáž těch nábytků (přičemž největší montážní problémy způsobily paradoxně takový ty papírový krabice, které se smontovávají takovými titěrnými šroubky a především ty nejmenší škatule kladou šroubkům mimořádný odpor - čiliže stolek, lampa a sušák na prádlo byly smontovány dvakrát rychleji než jedna ta posraná bedýnka), stejně jako likvidace těch papírů a igelitů, do kterejch byly ty krámy zabalený, zabraly více času než cesta na Černej Most a zpět, bloumání po tom hangáru včetně.

A v tom málu zbylého volného času se snažím naplnit náš novej supr čupr internetovej obchod, kterej až bude doladěnej a aspoň trošku naplněnej, tak bude supr čupr čupr, to koneckonců snad už zanedlouho bude moci ohodnotit čtenářstvo samo (zatím mi tam nelezte, a to ani vy, kteří adresu obchodu znáte, poněvadž to tam vypadá... no, jako v právě zprovozňovaném obchodě, čiliže v prostoru bez regálů, pokladen, odnosových tašek a dalších propriet potřebných k provozu pořádnýho obchodu se hromadí zatím bez ladu a skladu poházené zboží).

Jo.

Tak to vypadá, že nějaká zásadnější dovolená, stejně jako vloni, nebude.

Tjo. A jestli se z toho zblázním, tak mi to plným právem patří.

Tak asi tak.

 
Bednu jsem, jak již z těchto stránek známo, rád zanechal v bejvalým staromládeneckým pokoji, do nově pořízené garsonky jsem ten krám nestěhoval.

Dnes, když jsem si šel do staromládeneckýho pokoje vyprat, v garsonce prozatím pračku nemaje, když jsem svátečně (tedy jednou za tejden) na tu bednu mrknul a viděl zrovna to drama, jak ten mechanik toho Kubici bojoval s tím zvedákem formule, tak jsem začal uvažovat, že by nebylo zas až tak marný v zájmu sledování dramat tohoto druhu nějakou tu bednu do garsonky pořídit.

Ovšem.

Večer.

Šel jsem se švárou na jedno do Gearu, kde na plátno promítali novej hit Novy, čili jakousi reality show, kde se jakési ženštiny ucházejí o ruku milionáře.

A řekl jsem si, že pokud je hlavním tahákem hlavní televizní stanice soutěž "Hledáme tu absolutně nejnemožnější slepici", tak na to, abych si pořizoval do garsonky bednu, seru.

Fakt jako.

(Od pořízení bedny mě naprosto dokonale odradila slepice z Nového Bydžova, která za hlavní motiv své účasti v této obskurní soutěži označila touhu, aby, až půjde v Bydžově po ulici, tak aby si na ni ukazovali a říkali "to je ta z televize".)
 

Uf. Mnogo rabóty. Proces stěhování pokračuje, z kdysi velejemných ručiček knihkupce se stávají pracky orangutanovy. Sakra, netušil jsem, že jsem majitelem tolika zbytečnejch krámů, který je mi i přes jejich zbytečnost líto vyhodit, netušil jsem, že všechny ty krámy z jedný pitomý skříně (další dvě čekají na to, až nahlédnu do jejich hlubin) budou vážit několik metráků a do šesti banánovek se nenacpou... Pár knih. Docela dost cédéček. Hrnečky, sošky, lahve s chlastem, pět kilo fotek.

V garsonce vymalováno. Pěknou oranžovou barvou, na který mě sere jenom to, že si ji přivlastnili socani. A že jde tak blbě omejt z tý podlahy. 

V práci... Ach jo. V nemilosti je nakladatelství Oxford University Press. Do prdele, tak snad vymyslím v pojmenovávání těch učebnic nějakej systém, ne? Ne. V Anglii žijí pojmenovávači učebnic nesystematičtí. Čiliže nebylo možno ty zasraný knihy pojmenovat Headway 1, 2, 3... A tak je Headway (Elementary, Pre-Interemdiate, Intermediate - to jsou nějaké jakoby stupně náročnosti), pak Headway New, New Headway New, New Headway New third Edition, tohle všechno v těch několika stupních náročnosti, vše s pracovním sešitem (další háček - existují verze s klíčem - tedy s řešením a bez klíče) a každá zasraná škola se učí podle jiný nesystematicky pojmenovaný verze a jsou školy, který zásadně trvají na pracovním sešitě bez klíče. Tudíž nejčastější činností knihkupce v tomto čase je vyměňování New Headway New Elementary za New Headway New third Edition Pre-Intermadiate, případně pracovního sešitu Headway New Intermediate bez klíče za pracovní sešit New Headway New Elementary s klíčem. Magořím z toho nejen já, ale zmagořila nám z toho i naše pokladní tiskárna, která musela být nahrazena jinou, zánovní z bazaru. A magoří z toho hajzl, který byl čímsi ucpán a musel být odborně takovou tou spirálou za těžký prachy oducpán. Dále pak z toho magoří druhá tiskárna, sloužící k tisku faktur, která je schopna vyplácat novej toner za dva dny, pak z toho magoří komp číslo tři, kterej vysílá pořád nějaký pitomý hlášky a nadále z toho zmagořila vířivka, která se nachází v nějakým fitness centru nad naším obchodem v pasáži Kapitál, a, ano, zmagořená vířivka rozhodla se svým prasknutím vykoupat přes strop naše knihy. Čili: potvrzení starý známý pravdy že když se to sere, tak se to sere.

A, ano, kromě tohoto i veselé historky: minulou sobotu fotbálek na hřišti u kláštera (lidi, choďte tam, je to tam opravdu superiózní a zadara) v dešti a v kraťasech čínské výroby u vietnamského obchodníka zakoupených, které, jak se vinou deště přilepily ke stehnu, nevydržely jeden můj dost brutální šlapák a praskly tak, jak jsem ještě žádný gatě prasknout neviděl, čili od lemu na jedný nohavici přes rozkrok až po lem na druhý nohavici. Takhle totálně prasklý to vypadalo jako když tam po tom hřišti lítám v sukni, a to v prasklý sukni. Jo, a jako na potvoru jsem si ještě k tomu kalhotovýmu čínskýmu šmejdu vzal naprosto nemožný přiléhavý trenky. Čili nebylo nic, co by po prasknutí gatí zamaskovalo to málo, co se na patřičných místech nachází. Následně na pivku ve Sklípku, stejně jako potom v emhádéčku jsem sice budil pozornost, ale já bych přece jenom radši budil pozornost většíma věcma než malým pérem.

Ve středu na houbách a opět zážitek doposud nezažitý čili docela brutální krupobití uprostřed lesa bez možnosti se kamkoliv ukrýt. Omlácená hlava, ale, aspoň tak, plnej košík.

Včera přecpán smaženicí, dnes houbovými řízky.

A zejtra do práce. A pak odtahat další bedny do garsonky.

Se tý mý podzimní frustraci ani nedivím.
 

Pravděpodobně poprvý smolím něco na blog v sedm ráno. Touhle dobou totiž obvykle spím...

No, když přijde (přišla) řeč na sny, říkal jsem, že mně se nic nezdá. A taky se mi ve starým bytě nic nezdálo. Anebo zdálo, ale nic jsem si nepamatoval. Anebo, lépe řečeno: zdálo, ale nic tak šílenýho, že by mě to budilo. A teď v tý mý nový garsonce... Tak to je snová smršť. Čili, budím se každou noc, až do dneška ovšem v noci hluboké, kdy byl ten šílenej sen zapomenut v dalším spánku. Dnes jsem byl snem probuzen před deseti minutama, tudíž ho mohu opsat.

Vsuvka. Nedávno jsem někde četl, že sny se zdají v hlubokém, tzv. REM spánku, tak mě napadlo, jestli to minulý bydlení nemělo nějaký špatný patogenní zóny či co, že si ty sny tamodtud nepamatuju, respektive že se mi nezdály či mě aspoň nebudily. Tak si říkám, jestli jsem se tam vůbec do toho REM spánku přes ten lehkej spánek prospal. Moje tehdejší stálá malátnost by tomu snad i odpovídala.

A teď ten sen, kterej nevymyslíš. Tak zdálo se mi, že si vesele bydlím v garsonce, maluju, pígluju, renovuju a zdokonaluju a až to všechno udělám, tak se ukáže, že ta má garsonka je ve skutečnosti  o vchod vedle, že je ještě zdevastovanější než byla ta falešná před renovací a že mě skutečný majitel (už podle vizáže gauner a kriminálník) mojí falešné garsonky při tom mém pachtění  zdálky sleduje a až je vše hotovo, tak mi jde vítězoslavně s výpisem z katastru v ruce osvětlit situaci... Fakt psycho.

Ano. Takže nyní z děsivejch snů zpět do reality. Umejt, nasnídat a do práce. A dneska se najust budu cachtat aspoň půl hodiny. Ať se ten parchant kriminálník za tu teplou vodu nedoplatí!