Chvála tomu, že první maloměstští vietnamští obchodníci opustili prodej hader a otevřeli večerku. Ten drobnej nákup při cestě z práce bez toho, aby člověk musel lézt do podzemí do Billy, případně vystát důlek před pokladnou v Penny či Lidlu - k nezaplacení (jen škoda, že neberou Mastercard).

Nová putyka u Partyzána, tam, kde dřív byla Agrobanka a ještě dříve škola, které se říkalo... Partyzán (ví někdo z maloměšťáků něco víc o původu tohoto lidového pojmenování té budovy?) je... rozporuplná. Podzemní záchody, kam se jde po mramorovém schodišti (pozůstatek z bankovních časů toho domu), ve mně vzbuzují podivný tísnivý pocit. Pojedl jsem dvakrát a ani jednou jsem nebyl vysloveně nadšen - pokrm nazvaný Dukelský průsmyk si tam už jistě nedám, zato interiér mi přijde celkem zdařilý, pivo dobré, pohled přes okno do zeleně nasvícené "tankovny" a "sudovny" je docela originální, poloha pod Liščákem strategická. V prvních dnech provozu celkem narváno, uvidíme, zda si hospoda svou klientelu podrží, či zda po počáteční zvědavostí maloměšťáků vyvolané dobré návštěvnosti nespadne do poloprázdného průměru.   

Inventura v knihkupectví... Šlohnuté množství knih docela v normě, drobná kriminalita na maloměstě zatím nebují.

Zato rok stará, tedy skoro nová, baterka Banner v mý fábii... Darmo mluvit, za pár dní mrazu vypráskaná a dutá zhruba stejně jako tvrdý jádro fandů HCHK. Fábie v autonemocnici, podezření na další škody na řídící jednotce...

A to je pro dnešek vše, přátelé. Snažně prosím, pokud někdo ví, ať do komentářů napíše, proč Partyzán Partyzán. Opravdu by mě to zajímalo.   

PS: Přece jenom nakonec ještě něco, propagačního. Když už jsem se s tím pro umístění na Knihkupci a v online verzi Deníku psal...

Český knižní trh prosinec 2009, napsal knihkupec 

 Uff. A je po Vánocích. Vánoční prodeje jsou stěžejní asi pro každého, kdo se zabývá obchodem (snad vyjma specializovaných prodejen s plavkami a plážovými slunečníky), nicméně troufám si tvrdit, že ještě víc než zásadní jsou pro knihkupce. Mnozí teprve po Vánocích poplatí leckteré závazky, které po celý rok valí před sebou (na rozdíl od prodejců jiného zboží tak nějak není v průběhu zbytku roku - snad mimo zářijového prodeje učebnic – žádný jiný motivační faktor, aby zákazníci zaplnili knižní obchody, prodej několika Kámasúter na Valentýna a brožurek, kterak barvit vejce o Velikonocích, knihkupce rozhodně nevytrhne), podle našich údajů totiž dělají prosincové prodeje celých 20 procent celkového ročního obratu. Nyní tedy začne několik měsíců nudy, nejnudnější pak bude tradičně duben. A tak, zatímco by bylo záhodno, aby byli knihkupci v dubnu poschovávaní za kamny, nebude tomu tak, budou si hrát ve svých obchodech na samotáře a každého zákazníka budou netrpělivě vyhlížet.

Jaké tituly se tedy o Vánocích zasloužily o nejlepší tržby? V našem knihkupectví byli těmi tahouny televizní kuchaři, nejprodávanější knihou se staly Babicovy dobroty, v závěsu za nimi Pohlreichova kniha Bravo, šéfe. V mnoha rodinách evidentně není o mlsné jazýčky nouze (leč vzhledem k pořadí autorů spíše o mlsné jazýčky mlsající za málo peněz hodně krmné muziky). Mnoho rodin dále řídí své kroky lunou, jinak by nebyl na třetím místě Lunární kalendář Krásné paní od Žofie Kanyzové, a neméně rodin chce žít věčně, soudě podle prodejů knihy Stanleyho Breadlyho (reinkarnovaného Stranislava Brázdy) Jak se dožít 140 let. Solidní prodeje zaznamenala, pro mě překvapivě, poněvadž v posledních letech se cokoliv, co jen trochu zavání politikou, řadí spíše mezi ležáky, kniha Marcely Pecháčkové o Livii Klausové Smutkem neobtěžuji. Ohromnými prodeji této knihy bylo zaskočeno i nakladatelství Lidové noviny, které knihu vydalo a během několika dní vyprodalo. Není v tom předvánočním čase, kdy chtějí knihkupci urvat každou kačku, nic horšího, než čekat dny či týdny, než se podaří takový úspěšný titul dotisknout. První beletristickou knihou na seznamu prosincových bestsellerů se stala novinka Michala Viewegha Povídky o lásce, následovaná Paolem Coelhem a jeho titulem Vítěz je sám a Joy Fieldingovou s knihou V pavučině vztahů. Nejprodávanější beletristickou knihou pro děti a mládež pak bylo souborné vydání upírské ságy Stmívání od Stephenie Meyerové.

Podíváme-li se na celkové prodeje za celý uplynulý rok, neliší se příliš od těch prosincových. Bestsellerem roku 2009 byly Babicovy dobroty, druhé místo patří Lunárnímu kalendáři Krásné paní, na třetím místě se pak umístil titul, který si svoji hvězdnou hodinu užil již v průběhu roku – Tajemství od Rhondy Byrne. Pak už zase Pohlreich a Viewegh, následovaní několika top učebnicemi.   

No, a nyní se dostáváme k výhledu na příští rok. Bestsellerem roku bude bezpochyby české vydání novinky Dana Browna Ztracený symbol, které vrhne na trh 10. února nakladatelství Argo. Kolem vydání této knihy zažijeme jistě tradiční tanečky, které známe od dob vydávání Harryho Pottera: nakladatelstvím určené závazné datum prvního prodeje, mnozí (spíš větší) knihkupci tak jistě otevřou své obchody 10. února o půlnoci, stejně jako cenovou válku, kterou pravděpodobně rozpoutají někteří internetoví prodejci a nadnárodní hypermarketové řetězce. Uvidíme tedy, kolik z toho koláče si utrhnou knihkupci a kolik různí ostatní přeprodejci. Osobně tipuji, že takhle v únoru bude v tom slabším období roku Ztracený symbol vítaným příspěvkem do kas knihkupců, leč obraty z dob Harryho Pottera se určitě nezopakují. No, a mimo tohoto nadějného kasaštyku lze bohužel spíše očekávat stagnaci na knižním trhu, co si budeme povídat, knihy se jeden nenají a podle mého názoru ta pravá krize, která by opravdu nutila Čechy obracet každou korunu dvakrát, ještě bohužel nepřišla.

 

 

 

Ten Twitter mě nakonec zas až tak nebaví, nakonec mě sere, že se tam nemůžu tak vykecávat. Takže se trapně vracím k vykecávání zde. Jen pro ten dnešní den, ovšem. Ale nelze jinak. Příšerný je... když vypadne člověk z laufu. To se mi přihodilo, do včerejška jsem byl fakt byzy z toho, aby ty knihkupcovy balíčky směřovaly včas a expresně na ty správné adresy, ovšem včera jsem zarazil jejich letošní zasílání (a myslím si, že lednové až minimálně červnové zasílání nebude vyžadovat takovej byzy režim), a jakoby mi někdo sebral hračku. Neříkám, že dnešní byznys v kamenným obchodě nebyl taky byzy, ale je to zaměstnání tak maximálně na zejtřek a já už dnes pojmul takovou tu obavu, co jako budu následující půlrok dělat. A navíc mám novej noťas s extrémní výdrží baterky a navíc jsem zase začal hulit, takže mi už nevadí vysedávat v hospě, a navíc jsem dneska byl z toho kamennýho byznysu tak nastartovanej, že jsem prostě nomoh jinak, abych se zase utlumil, než zalízt to Gearu a potom, co jsem s tou svou extrémně držící baterkou prošel všechny oblíbený weby, chtěl jsem si původně založit nějakej novej anonymní blog, kde bych se mohl vykecávat ještě líp, ale nakonec jsem se na to zakládání vysral a trapně jsem se navrátil sem.

Díky všelijakejm inovacím eshopu se nakonec přes veškerý byzy podařilo vánoční ešopování zvládnout líp, než vloni a s vyšším obratem. Pravda, i tak za cenu skoro vyhoření, kdy jsem večer byl schopen jen tupě zírat na bednu s pocitem, že je dobře, že na všech programech dávaj beztak sračky, aspoň u toho zírání nebylo třeba byť jen minimálně přemejšlet. 

Teď teda přmejšlet můžu, byť je to mý přemejšlení determinovaný těma pivoněma, který do sebe téměř bezmyšlenkovitě leju. U toho lití jsem si tedy popřemejšlel o tom, že ten workoholismus má asi opravdu nějaký hranice, byť teda o tom zatím pouze přemejšlím, ne že bych to plánoval nějak uvést do praxe, ovšem asi dočasu. Copa je normální se v noci budit a v tom stavu mezi sněním a bděním vidět výpis objednávek "PPL na dobírku"? A ráno ve vaně namísto prozpěvování přemejšlet o tom, kterak vyřešit export faktur z ešopu do účetnictví? Doposud si myslím, že ano, ačkoliv by mi jistě devět z deseti felčarů přes psýchu řeklo, že ne. I když, musím přiznat, že to, že se můj běžnej týdenní život scvrkl na práci a na co nejjednodušší a nejrychlejší přípravu večeře (každýmu je asi jasný, jak si tím pádem večer "pochutnám") a na následný televizní orgie, je - občas - divný i mně. Ještěže jsou aspoň ty víkendy, kdy na tu práci nemyslím trvale, ale pouze přerušovaně.

Ehm. Co dál? Nic, díky tomu, že jsem si nezaložil ten anonymní blog, kde bych se mohl vykecávat ještě líp.

 

To je ale překvapení! Knihkupec po posledním slově přidává další poslední slovo. Teď už ale, alespoň tady, asi opravdu poslední. Zjistil jsem, že ačkoliv už mě nebaví sáhodlouhé vykecávání na blogu (ani na to nemám čas), tak mě docela překvapivě chytlo twitterování, což je něco podobnýho, ale člověk se musí vejít do 140 nebo kolika znaků. Přijde mi to daleko zábavnější. Komu tedy chybí grafomanění, může vzít za vděk alespoň touto náhražkou. Je to tady: http://twitter.com/knihkupec

Nojono, měl jsem v úmyslu to tady už smazat, když to tady nežije ze známejch zaneprázdněnostních důvodů, ale když jsem se s tímto úmyslem svěřil Mufovi a Dylphovi, tak oba dva skoro přísahajíc tvrdili, že čtou začasté i archivní spoty a že jim to prej nemůžu udělat.
 
Tak tedy ne, mazat nebudu, ale oživovat zřejmě již taktéž ne. Vskutku nejsem schopen multitaskingu. Vysvětlím: Neumím se naplno věnovat více činnostem, stejně jako věnovat se vybrané činnosti naplno a jiné na půl plynu. Po dva nebo tři roky nebo jak dlouho byl blog jedinou činností, kde jsem pociťoval uspokojení z nějaké seberealizace. Už tomu tak není, nyní se realizuji ešopováním a natálkováním. A i když tvrzení, že bych si opravdu nenašel ani minutu času na grafomanění by bylo lží, nemám na to už ani nejmenší chuť. A to přesto, že by bylo o čem. Mohl bych psát o tom, jak jsme byli s Nat na dovče v Berlíně, jak jsme byli na Depešákách a B. B. Kingovi, jak je maloměsto rozkopaný (přičemž bych klidně mohl napsat spot Jak jsem šel ožralej ze Psa II.), že pivo na Kačáku mají ucházející a že pan Uzdička už není Uzdička, ale zfotrovatělej páprda.

Ale seru na to. Nebaví. Prostě nebaví.

Takže tím nějakou pravidelnou aktualizaci grafománie odpískávám. A vlastně si tak nějak oddychuji. Ahoj všici.
 

Ta moje Natálka... Je prostě nejlepší.

Už minulej tejden mi meldovala, že na minulej prodlouženej víkend má pro mě jakési blíže nespecifikované překvapení a přesto, že jsem naléhal, aby, když už nemůže nic říci, aby alespoň naznačila, neřekla ani nenaznačila, tedy naznačila pouze to, že jediné, co potřebuji, je občanský průkaz.

A tak mě takhle v pátek vlekla nejdřív na Florenc (že bychom někam jeli busem?), následně na Hlavní nádraží (tak vlakem?) a pak na nástupiště tři. Pendolinem do Brna! Ona prostě ví, že jsem zatíženej na vláčky, na kochání se (a bylo se čím takhle zjara při té pendolinovsky nedrncavé jízdě kochat) a na romantické hotýlky (hotel Pegas v centru romantický nadmíru). A tak jsem se někdy okolo deváté ocitl v Brně, o čemž jsem neměl v pět ani potuchy. Taky byste si přáli takovou babu, že? Ale máte smůlu, nedám!

Odbočka: při cestě vlakem mě napadlo následující. Je dvojí česká krajina: automobilová a vlaková. Při automobilové jízdě člověk vidí tu cestu vpřed. Stále nablýskanější maloměsta i velkoměsta, milióny vražené do fasád a do dlažby kamenné i zámkové, pořádek skutečný i relativní, odpadky se sice po pangejtech válejí, ale zjevně je aspoň občas někdo uklízí. Zato cesta vlakem je cestou zpět. Zdevastované výrobní i skladové areály v okolí mnoha nádraží, čmáranice po zdech i barácích i v těch největších prdelích a neskutečnej, ale opravdu neskutečnej bordel v křovím zarostlém okolí kolejí. Ještěže aspoň kopečky v dáli jsou kocháníhodné.

Víkend v Brně rozhodně nebyla nuda v Brně. To město, alespoň jeho centrum je opravdu sympatické. Milióny v dlažbě i fasádách, turistů přiměřeně, obsluha v barech a hospodách milá. Hotel vskutku romantický, v hotelovém pivovaru pivo vařené čerstvé. Špilberk evidentně nedobytný (však ho nikdy nikdo nedobyl, jen Matyáš vyhladověl; ani se těm Švédům, co odtáhli s nepořízenou, nedivím, že se nechtěli drápat do toho kopce). Prohlídkový okruh na hradě zajímavý, jen poněkud dlouhý, atrakcí hradu je zvonkohra, která hraje mimo jiné i melodii z Titaniku.

No, to bylo. Dnes ale už zase místo nenudy v Brně nuda na maloměstě. Nojo, jdu zapnout bednu...
 

Je krásně, krásně. Sice duje jakýsi vítr severák, ale to u nás na maloměstě duje vždy do té doby, dokud se na okolních kopcích nachází sníh, a to se tedy vskutku nachází. Je to ale hezkej pohled, ten kontrast mezi tou v dolinách všudypřítomnou svěží zelení a tou horskou bělobou.

No, a jak je krásně, tak jsem si dneska řekl, že by bylo dobrý posedět na zahrádce u hospody Kufr u nádraží, kde se tak krásně pod těmi kaštany sedává. Ovšem, došel jsem, viděl jsem, nezvítězil jsem, cedule u hospody zvěstuje, že je "dočasně" zavřeno a vzhledem k tomu, co obvykle "dočasnost" v našich luzích a hájích znamená, o osud hospody se obávám. Škoda, tak jsem se pod ty kaštany těšil, tak aspoň tu nemilou zprávu předávám dál, aby nějaký další fanoušek posezení pod kaštany nevážil stejně zbytečnou cestu, jakou jsem dnes vážil já.

Mimoto se toho v poslední době mnoho událo. Byli jsme s Natálkou na dvou finále extraligy v outůaréně. Já jsem si dovolil ten luxus být nestranným fanouškem, a tak jsem jásal u všech gólů (ačkoliv jsem ten titul přál přece jenom více Varům, Slávka jich už má dost, tak jednoho neubyde), čímž jsem ale poněkud vytáčel slávistku Natálku, která, když jsem zrovna křičel góóól poté, co skórovaly Vary, dělala, že mě nezná a že ten týpek vedle ní k ní nepatří.

A pak jsme taky byli na Nohavicovi v Lucerně. V tomto případě se Natálka projevila jako zdatná frontová bojovnice, když se jí podařilo sehnat lístky v té čtyřicetiminutové lhůtě, než všechny nefalešné lístky došly. Bylo to pěkné, dokonce jsme si zazpívali sborem. Nejvíce jsem se pobavil, když Jarek oznamoval poslední tři písničky, řka, že situace je taková, že z těch stovek písní, co stvořil, velkou většinu nezahraje. A vzhledem k tomu, že každý z těch přítomných považuje za tu svou nejoblíbenější jinou, tudíž se na většinu lidí s tou nejoblíbenější nedostane, tak že prý většina těch lidí, až přijdou domů a budou líčit pocity z koncertu, tak bude říkat: "Nojo, dobrý to bylo, dobrej byl Jarek, ale už není jako zamlada." Je to fakt. Není. Až mě zítra ráno v pět nezahrál.

A ještě reklamní vsuvka. Fox zapracoval a vytvořil na tom mým eshopu šikovný modul umožňující šikovně poskytovat slevy. Takže teď máme na www.knihkupec.com skoro všechno zlevněné. Informace pro obyvatele maloměsta: slevy se týkají i jich, nicméně je pro to potřeba něco málo udělat. Totiž zaregistrovat se, objednat, vyplnit jako způsob odběru osobní odběr a pak nakráčet do kamennýho obchodu a přihlásit se o internetovou slevu vybraných knih. Těch, kteří jenom tak do obchodu přijdou, nezaregistrují se a online neobjednají, se ale slevy netýkají. Nicméně, ani kuře zadarmo nehrabe, tím méně já, takže kdo z maloměsta těch většinou 13 procent ušetřit chce, tak těch pět minut ze svého času na registraci a objednávku určitě věnuje.
  

Tuhle jsem líčil Natálce do telefonu, že "to" na mě takhle zjara nějak "jde". Ona byla vskutku nadšená, že "to" na mě "jde", ovšem jen do té doby, než jsem jí sdělil, že "to" na mě "jde" díky tomu, že maloměstské gymnazistky odhodily s jarem kabáty a daly tak vyniknout svým křivkám, přičemž na některejch těch křivkách spočinul můj zrak déle, než je normální. Pak byla chvíli nafučená. Nicméně posléze uznala mé argumenty, že i tak je jedinou, která z toho, že "to" na mě "jde", bude těžit, přestala bejt nafučená a začala se na "to" těšit.

Maloměstští rastauratéři díky tomu bleskovýmu nástupu jara okamžitě zprovoznili předzahrádky a to je fajn. Na to jsem se kromě těch křivek a kromě toho, že se už nebudu muset balit do zimní bundy, fakt těšil.

Stejně je to úžasný, jak bouřlivě příroda na těch několik tropických dní reaguje. Před pár dny ještě rezaté stráně a nyní již zelenající se travička. Mám v tom jasno, mým nejoblíbenějším ročním obdobím je opravdu jaro.

Bohužel, kromě roštěnek a restauratérů se aktivizují i chmatáci, a tak když jsem chtěl včera oprášit své kolo, tak jsem zjistil, že visací zámek u mého sklepa není, stejně jako absentuje kolo ve sklepě. Moje kolo chmatáci zprivatizovali, Natálčino tam nechali. Teď, den poté, co jsem zmizení kola zpoza tří zámků (vchodové dveře, dveře do sklepa a visací zámek na mé sklepní kóji) vydejchal, považuji můj stav smíření se s realitou za překvapivě klidný (lebedím si, že alespoň to Natálčino kolo tam zůstalo). Přemejšlím, jestli má vůbec smysl kauzu policejně řešit, kolo jsem pojištěné neměl, nákupní doklad jsem nenalezl, úspěchu policejního pátrání nevěřím a při představě hodiny marně strávené na maloměstské policejní stanici uvažuji o hodnotě mého času. Tak snad jedinej důvod, proč bych to měl hlásit, je asi ten, že kdybych někoho viděl drandit na tom mým kole, tak bych mu mohl způsobit zranění pádem z kola a předchozí nahlášení by mohlo bejt polehčující okolností. Ovšem já si myslím, že na kole bude drandit někdo bytem daleko od maloměsta, takže i tento důvod mi přijde ku ztrátě času na cajtárně malicherný.

Ještěže se alespoň ty stráně zelenají a křivky křiví.   

Ooops. Vláda hapala. Na Lidovkách.cz už vymýšlí patřičnou floskuli, kterak by se tato věc měla v budoucnu lidově nazývat, něco ve smyslu "sarajevský atentát" či "opoziční smlouva", v hlasování lidu zatím vede "Tlustá zubová podrazárna", já jsem hlasoval pro "Vlastyzradu", přijde mi to vtipnější.

U nás na maloměstě nic takového nehrozí, Vlastů by muselo být aspoň deset, aby vyhodili naši superstabilní koalici ze sedla. Zaplaťpánbůh za tu naši stabilitu...

Jinak to ovšem padá fest. Dnes jsem si přečetl ceduli za výlohou opravny obuvi, že balí krám, dále to prý hodlá zabalit jedna ze dvou místních Tet a billboard nabízející ohromnej obchod k pronájmu v obchoďáku Magnet tam stále visí a visí... Jen doufám, že se do uvolněných prostor nenastěhují nějaké pochybné herny, poněvadž tento mor českých měst a symbol jejich úpadku se maloměstu doposud docela vyhýbá.

Zato má město zaděláno na další pomník... Kdo si ještě pamatuje, jak celá léta hyzdilo centrum Vrchlabí torzo rozpadajícího se nedostavěnýho hotelu Kapitál (původní investor zkrachoval a konkurs se táhl a táhl a beton se rozpadal a plot kolem rezivěl a lebeda bujela), tak možná uvidí v následujících letech stejný obrázek v okolí bejvalýho pivovaru. Ten modrej plot s nápisem ORCO už taky začíná reznout, rozestavěnej panelák se jistě začne drolit co nevidět a náletový dřeviny jistě nebudou znát s jarem bratra. Ohromnej plakát vlající ve větru a nabízející "prvních dvacet bytů se slevou 200 000" působí komicky, poněvadž ORCO stavbu zakonzervovalo. Docela by mě zajímalo, zda už si tam někdo nějakej ten byt se slevou koupil a zda se na to nastěhování za x let už těší...

Maloměstskej knižní byznys zrovna taky mnoho optimismu nepřináší. Učiněnej bestseller žádnej, zato akčních nabídek různých nakladatelů a distributorů hafo. Slevy významné, přesto se po knihách za hubičku nepráší. Občas dlouhé minuty v obchodě ani noha.

A kromě tržeb padá i sníh. Nekonečně dlouhá zima.

Hm, i já (pro)padám pesimismu. Jen teď nevím, kterej z těch pádů mě nejvíc depresí. Optimisticky doufám, že ten sněhopád.

Krize, krize. Možná víc mediální a psychologická, než reálná, to ale nic nemění na tom, že vystrašení spotřebitelé ukládají prachy spíše do štrozoku, než aby plnili kasy prodejců tak zbytného zboží, jakým knihy jsou. Nebrečím, nestěžuji si, jen konstatuji a jak tak komunikuji s dalšími kolegy knihkupci, je to všude stejné. Všichni doufají, že tento rok přežijí, někteří už táhnou své obchody sami, museli své zaměstnance propustit.

U nás zatím plný stav. Zatím.

Doufali jsme, že minulý týden, kdy měli Pražáci prázdniny, leccos vytrhne, ale bohužel. Pokud vůbec nějací na lyže do Krkonoš přijeli (a to si vůbec nejsem jistý, tak nějak na pohled to nevypadalo, že by zde korzovalo nějak výrazně více lidí než je obvyklé - zato strýček Pepin z Prahéé, který trávil prázdniny v Itálii, konstatoval, že byly chvíle, kdy na celé sjezdovce nebylo lze zaslechnout slovo v jiné řeči, než české), tak nenakupovali.

Začínáme být vystrašení i my. A tak se škudlí. Na zásobách, na elektrice, na papírech, na igelitových taškách... Člověk se skoro diví, jak všelijak se dají ty halíře šetřit, fakt je ovšem ten, že škudlení halířů ho napadne až když doby dostatku odplynou. A pak se nestačí divit, s čím vším tak neúměrně v dobách dostatku plýtval.

Na chodbě, kam se jde 2x denně, se nezhasínalo a nyní zhasíná.

Papíry, které se potisknou na jedné straně, se schovávají, aby se potiskly i na druhé.

Faktury se netisknou 3x, ale 2x (chm, kdo na to vůbec přišel, že se tiskly 3 kopie, přičemž jedna se po vyřízení faktury vzala a vyhodila do koše, že by já sám?).

Do zbytků kartónů a papírů, v kterých posílají dodavatelé knihy, balíme zásilky, které posíláme zákazníkům eshopu. Dříve skončily většinou ve sběru, zatímco na zásilky jsme kupovali extra kartony. Pravda, vzhled balíků je nyní poněkud nevzhledný a taky to balení trochu déle trvá, nicméně recyklace obalů se blíží 100 procentům (a navíc, zatímco dříve bylo možno odevzdat papír do sběru zdarma, nyní si již sběrna účtuje poplatek za "likvidaci odpadu").

Igelitové tašky se přestaly zákazníkům zdarma automaticky dávat, nyní se ptáme: "Přejete si tašku, prosím?". Šokující zjištění: většina zákazníků o tu igelitku ani nestojí!

A tak nakonec neškudlí jenom zákazníci, ale i my.

Nerozšiřujeme nakonec tím naším škudlením krizi i do oborů výroby elektřiny, igelitových tašek a papírových výrobků?

V neděli jsme s Natálkou usoudili, že naše kulturní vyžití poslední dobou poněkud pokulhává, vydali jsme se tedy na výstavu. Původní plán jít na výstavu Republika do Národního muzea jsme přehodnotili poté, co jsme poněkud přešvihli čas strávený válením se v posteli, stejně jako rozvláčným konzumováním pozdního oběda a jít ve tři na velkou výstavu nám nepřišlo rozumné, výstavu se vstupným 150 korun bychom asi museli z časových důvodů prolétnout jen tak letem světem a možná bychom si ani nestihli flusnout na vitrínu s mnichovskou dohodou jako ta uklízečka z reklamy na tuto výstavu, což bychom tedy opravdu chtěli. Nechali jsme si  tedy ten flusanec na jindy, výstava trvá snad do konce března, takže času dost. Výstava řádů a vyznamenání zemí EU v Hrzánském paláci se jevila jako časově schůdnější.

Ovšem ouha, fronta až ven, skoro to vypadalo, že se tam ty řády rozdávají a nikoliv vystavují. V té dlouhé frontě byl tedy čas na pročtení informačních panelů, z kterých jsem se konečně dozvěděl to, co jsem se dlouho chtěl dozvědět, čili proč se britský Řád lázně jmenuje, jak se jmenuje. Vysvětlení je nadmíru logické, Řád lázně dával panovník těm společníkům v boji, kterým důvěřoval až tak, že byl s nimi ochoten sdílet lázeň. Na druhou stranu jsem se tam nedozvěděl, proč se Řád podvazku jmenuje Řád podvazku, takže si nadále, asi mylně, myslím, že jde o jakýsi bonus pro královské konkubíny.

Výstava je umístěna ve dvou místnostech v Hrzánském paláci a to množství lidí vinoucí se po obvodu místností umožňovalo si řády opravdu dobře prohlédnout, poněvadž fronta postupovala pomalu, na druhou stranu ovšem neumožňovalo se u nějakých zvláště zdařilých řádů  déle zastavit, poněvadž pak se člověk ocitl pod tlakem frontovníků za sebou. V druhé místnosti, kde tlačenice zlikvidovala poslední zbytky intimních zón, bylo možno kromě řádů ve vitrínách spatřit i dvě figuríny, jedna názorně ukazovala, jak byl ometálován generál Eliáš (i přes kila kovu na uniformě ovšem nebyla ometálovaná tak, jak bývali sovětští generálové, takže se uniforma na prsou netrhala) a druhá figura vyznamenaná Řádem Bílého lva vypadala trochu jako výjev z filmu Obsluhoval jsem anglického krále.

Ačkoliv jsem byl vystavenými exponáty docela zaujat, zdálo se mi, že přílišnou originalitou tvůrci řádů netrpí, pokud si člověk odmyslel různobarevné stuhy, tak mi ty placky z plechu (chm, zajímalo by mě, jde o zlato či alespoň stříbro?) přišly do značné míry jedna jako druhá.

Nejkrásnějším řádem zdál se mi být dánský Řád slona, moc pěkné byly pěkně vypracované španělské Řády Isabely Katolické s barevnými kresbami (email?) světice, barevně nejzářivější mi přišly řecké metály s blankytně modrými stuhami, zajímavé byly vystavené futrály na české Řády Bílého lva (opravdu pěkné piksličky z kůže), u vyznamenání nečekanou strohostí zaujal (nevím, jestli pozitivně či negativně) slovinský řád skládající se z jakéhosi kolečka s tenkou stuhou jako z medaile, kterou jsem kdysi na základce dostal za hod granátem a očekávání splnil německy vypilovaný Záslužný řád Spolkové republiky s jemně vyšívanými orlicemi na karmínové stuze. Ostatní metály byly většinou taky pěkné, ovšem v paměti mi nezůstaly.

Kulturní deficit byl tedy návštěvou této výstavy trošičku splacen.

Jen si říkám, že těch lidskejch neřádů, kterejm se v různejch historickejch epochách věšely ty řády na hrudě, je na můj vkus až přespříliš.