S dalším ze znovunalezených koníčků je taktéž potíž. Tento týden jsem několikrát vyrazil na delší procházku po maloměstě, leč žádné extra potěšení mi ta chůze nepřinesla. Vzhledem k budování kanalizace prakticky po celém Vrchlabí se nelze moc dívat ani před sebe, ani vedle sebe, ani nad sebe, je třeba se dívat hlavně pod sebe. Při pohledu pod podrážky se tak člověk nemůže potěšit ani pohledem na rašící pupeny, ani na nějaký hezký domovní štít, zato se může nepotěšit pohledem na bahno, štěrk, díry a další bordel. A jak tak člověk kouká spíš pod sebe než před sebe, tak občas narazí na místo, kde si díra v zemi pro sebe uzmula veškerý průchodný prostor. V lepším případě je někde vedle díry v bahně vyšlapána cestička (bohužel začasté pro těla štíhlejší konstituce, než je ta moje), v horším pak nelze díru obejít nikudy, páč rozměr díry je od plotu k plotu. V těchto místech je pak člověk nucen dívat se výhradně za sebe, obrátit se čelem vzad a pokusit se díru obejít jinudy, případně na výlet kupříkladu na kopec ke koním via cesta okolo kina kvůli neúměrně dlouhé "obchůzce" rezignovat. Bohužel, na cestě do ráje, v kterém budou všechny maloměstské splašky poslušně směřovat do čističky, je třeba projít přes mnohé nepohodlí, které bude řádit ve Vrchlabí minimálně do srpna.

No, a chmury ne mě nepadají jen kvůli těm cestám necestám. Jestli jsem vloni tipoval, že "ještě žádná krize není a v roce 2010 to bude ještě horší", měl jsem pravdu, alespoň co se knižního byznysu týče. Ani Ztracený symbol a jeho solidní prodeje nepomohly, tržby od začátku roku jsou ještě o dost horší než vloni a už vloni to byla bída. A ačkoliv nejeden dodavatel nabízí lákavé akce (nyní třeba Euromedia, akci doporučuji na eshopu), nijak zvlášť to nákupnímu apetitu nepomáhá a my se tím pádem cítíme v knihkupectví často docela osamělí. Myslím, že letošní rok bude pro mnoho obchodníků, restauratérů a dalších poskytovatelů zboží a služeb konečným zákazníkům otázkou přežití či nepřežití.

Ale nic.

Když si chci vzpomenout na lepší časy, vzpomenu si na devadesátky, třeba na to, jak jsem s takovou partičkou večer co večer chodil do baru Mapro na Náměstí míru, ten bar byl tam, kde je dnes směnárna.

Byly to dobrý časy. V tý partičce to byl samej umělec a v tom Mapru jsme provozovali samý umělecký věci. Třeba jsme tam dali dohromady první z asi čtyř vydaných Almanachů Palantyr, který jsme vytištěný na cyklostylu vydali v počtu 30 kusů a kam vybraní umělci z té partičky umístili své básničky (chtěl jsem sem nějakou pro ilustraci prsknout, ale Almanach jsem nenašel, asi se stal obětí stěhování, což je velká historická škoda).

Ten bar nedlouho poté, co si z něj ta partička udělala shromaždiště, zkrachoval.

Chápejte, byli jsme chudí umělci. Seděli jsme tam od šesti do desíti. A byl to malej bar, takže se tam už nikdo jinej nevešel, když jsme tam seděli do otvíračky do zavíračky.

A za tu dobu jsme si poručili tři džbány horký vody, někdy se třemi pytlíky čaje, někdy s jedním, páč dva jsme si přinesli. Občasnej rum bar Mapro moc nevytrhl....

Obloukem zpět k těm mizernejm tržbám. Jak vyplývá z předchozího přiznání, už jsem se jednou podílel na přivedení jednoho podniku cugrunt. Doufám, že tomu tak bylo, krize nekrize, naposledy.
 

Se znovunalezeným koníčkem je potíž... Už včera jsem seděl před prázdnou stránkou blogu, rozepsal cosi, smazal, rozepsal, a po hodině snahy vyplodit něco, co by nebylo jenom tlacháním o ničem se na to vysral a šel čumět na bednu. Dneska zase, něco rozepsáno, pak smazáno, následně přečten Respekt a Týden s nadějí, že mě něco z těch časáků trkne, že se od něčeho odpíchnu a předsevzetí ohledně věnování se tomu znovunalezenému koníčku bude naplněno. Nakonec odchod do Gearu, kde tedy sedím, piju pivo a doufám, že nebudu tlachat.

Ale teď už vím, že budu.

Víkend trávil jsem pěstováním víkendového vztahu, ovšem z tohoto víkendového pěstování jsem v rozpacích. Plody se mi jevily trochu přezrálé, možná i nahnilé, ovšem optimisticky věřím, že další víkend budou šťavnaté a k sežrání. V sobotu jsem si tedy od toho zahradničení odskočil do hospody, nenapadlo mě nic jiného. Lehce připitý jsem pak prezentoval své radikální názory, že vše, co od státu jest, od ďábla jest, a to státním zaměstnancům MUFovi a MUFové. Oba jsou velice taktní, tak byli shovívavost sama, když jsem prezentoval svůj názor na to, že by bylo záhodno jejich pracovní místa pro zbytečnost zrušit.

Ne, že bych nepřemejšlel, jak nezaplácat blog tlacháním o ničem, ale jediné téma, které mě od včerejška napadá, je takové jalové. Takové důchodcovské. Blízké tomu, kterak penzisté sedí na lavičce a jak tomu světu, kterej se sakra liší od toho světa, kterej znají, nerozumí a říkají: "Jó za nás, ve čtyřicátejch (padesátejch, šedesátejch) letech bylo fajn, teď to je na hovno." Jsem duševní důchodce, když si myslím, že v devadesátejch letech bylo fajn a teď je to na hovno?

Ačkoliv jsem si vědomej, že na to svoje mládí každej vzpomíná jako na tu nejlepší dobu a že člověk ty blbý věci z tý doby jeho mládí tak nějak zapomíná, tudíž je to vzpomínání na tu dobu toho mládí takový klišé, stejně si myslím, že ty devadestátky byly lepší, než to, co přišlo po nich. Přemejšlel jsem o tom včera cestou autem z víkendovýho pěstování vztahu, pak večer, a  nakonec i dneska.

Ty devadesátky, to byla taková exploze svobody... Těch klubů, kde se hrála dobrá muzika. Tý trávy všude kolem. A ta tráva se neprodávala, ale dávala. (Ne že bych toužil po tom, se jako tehdy zadarmo co víkend zkouřit, mezitím jsem zjistil, že tráva není droga pro mě, páč nesnáším to, že tu intoxikaci nelze příliš regulovat, proto dávám přednost alkoholu.) Spousta lidí zkoušela podnikat, slovo "podnikatel" nebyla nadávka a podnikání nebylo příliš regulované. Všude bylo vidět, jak mají lidi chuť tu svobodu okusit, jak se s optimismem vrhají do všelijakého podnikání, jak jsou šťastní, že můžou jet na Bibione a ani jim nevadilo, že tam u moře žerou konzervy z domova, jak různí dobrodruzi otvírají všelijaké hudební kluby, jak ty kluby vznikají i v těch největším dírách a jak mají ty kluby podporu měst, které jim pronajímají prostory a jak ty kluby nemusejí o ty prostory bojovat ani s bankami, ani s déemkami a dalšími nadnárodními pronajímateli. Nějakej hudební festival pak v každým větším městě a všude natřískáno. Zájezdy vlakem na Mňágu do Endu (legendární klub v Trutnově na náměstí) a na Oceán do kina v Hostinným. Lid ve většině optimisticky naladěn, společenská shoda na tom, že od komunismu je třeba se odstřihnout rychle a radikálně. A přitom jsme se všichni měli desetkrát hůře než teď, marka byla za dvacku, slovo hypermarket neznámé, zato odhodlání vyhrnout si rukávy široce rozšířené a většina těch, co si ty rukávy vyhrnula, vážená. A, samozřejmě, všelijaké tunelování, vykradené banky, všelijakými estébáky zprivatizované podniky. Nicméně, musím říct, že s odstupem mi ty přehmaty při budování kapitalismu ve světle těch ostatních pozitiv přijdou ve srovnání s dneškem marginální.

Dnes. Stát v rukou lobbystů, nehorázně předražené státní zakázky, na ta správná místa plující kapříci z evropských dotací. Neméně odporné, jako to tunelování, nicméně narozdíl od devadesátek v atmosféře rozdělení společnosti, totální nevíry v politiku (pamatuju si, jak v devadestátých letech takřka všichni sledovali nedělní televizní debaty s Otou Černým, dnes totéž s Václavem Moravcem provozují snad jenom masochisti), závisti, pesimismu, rozkladu, totálně zregulovanýho všeho, miliónů zákonů, v kterejch se neorientují ani právníci. V devadesátejch letech jsme si účetnictví našeho knihkupectví vedli sami, teď bychom si to absolutně nelajstli, bez účetního se neobejde ani instalatér s dvaceti doklady ročně. Místo hudebních klubů banky, drogerie a realitní kanceláře.

Možná jsem důchodce, kterej vzpomíná na to svoje mládí a při vzpomínáni na ta pozitiva přehlíží temné stránky doby.

A možná taky ne. Možná ty devadesátky byly fakt lepší než dvoutisícovky.

Mno, potom, co jsem včera probrouzdal ten svůj blog tři roky zpátky, tak jsem si říkal, že jsem vlastně tehdá měl docela solidního koníčka, zatímco nyní je mým koníčkem čumění na bednu, což tedy za solidního koníčka nepovažuju. Zkusím se tedy k tomu koníčku vrátit.

Ehm, ale jak to pojmout. Dřív, když jsem se docela často cejtil jako lůzr, dalo se docela dost vytěžit z toho, že jsem to lůzrovství cynicky ironizoval a někdy se z toho vylouplo něco docela vtipnýho, vždyť co je vtipnějšího, než si dělat srandu z nějakýho lůzra, byť by tím lůzrem byl člověk sám. Navíc, měl jsem nekonečně času (ne, že bych ho nyní taky neměl dost), monotónní práce, pro kterou jsem trochu ztrácel zaujetí, přímo sváděla k tomu, abych kromě soustředění se na vytváření hodnot tak nějak v průběhu dne přemejšlel nad tím, jak vycizelovat to, co večer prsknu na blog, neměl jsem svou garsonku, tak se mi večer nechtělo domů, tudíž bylo dost prostoru na vysedávání v Ítéčku a na chytání inspirace po třetím pivu. Víkendy pak byly na tvorbu grafománií jako dělané, stejně jsem neměl co dělat. To se změnilo, nyní mě práce opět naplňuje, domů se těším, do hospody se mi nechce, páč bych hodně pil a hulil a smrděl a navíc se mi za to všechno už nechce dávat ty prachy, co dřív. A ty marný víkendy jsou též pasé, páč je nyní s velkou chutí věnuju na víkendovej vztah. Zkrátka, taková nějaká spokojenost, či spíš možná uspokojení grafomanění nepřeje.

Ale včera jsem si uvědomil, že mi ten koníček vlastně chybí.  

Fenomén blogování jako takovýho se ovšem docela proměnil. Myslím, že jsem zachytil tu první blogovací vlnu, kdy to bylo něco novýho. Člověk si mohl založit blog zhruba tak na třech různých stránkách a ty blogy těch prvních blogerů byly často docela dobrý. Osobní. Zajímavý. Vtipný. Teď jsou blogovacími systémy zasrány všechny možné iDnesy, kdejací grafomani řešej horem dolem Paroubka, blogovací triko si honěj všechny možný celebrity a sekretariáty partají. Zato spousta zajímavejch blogů z první vlny skončilo (inka, ostravak), anebo skomírá, stejně jako ten můj (duna, kretka). Ve společnosti první, tý osobní vlny blogování jsem se cítil dobře, nyní mám pocit, že do týhle nový partičky nechci patřit, třeba proto, že si myslím, že termín blogování různí tyhleti... (chtěl jsem jmenovat, ale nebudu, podívejte se třeba na blog iDnesu a uvidíte) totálně zprofanovali. Modrý či oranžový fankluby se bijou blogama hlava nehlava, omílají furt to samé, papouškujou to, co vítr přivál z Lidovýho domu či Jánskýho vršku a nějakého osobního vkladu vyjma zavilého adorování jednoho či druhého větru nevidět. Co bylo dříve tak nějak exkluzivní, je nyní masové a podle toho to taky vypadá.

Tedy, abych dnes vložil nějakej osobní vklad.

Dneska se mi podařilo vypadnout dřív z práce a šel jsem se projít do Harty. U zchátralýho Dr. Maxe, dříve legendární diskošky, kde jsem strávil mládí, jsem se zastavil a při vzpomínce na ta léta i drobnou slzu zamáčkl.

Rok 1996, někdy v listopadu v Maxoj snad první větší maloměstská house party, já nadrženej na to, že snad konečně ovlivněnej těma dynamickejma a houpavejma tempama a těma džimbímama taky sbalím konečně už nějakou babu. A taky jo. Jak tam tak dupu (sám sem se divil, jak dupu, páč jsem tedy jako rocker tehdá z trancu rozhodně nebyl v transu), tak se kolem mě nejdřív motá a následně mě tak trochu omotává nějaká roštěnka, pravda, nepůsobila moc svěže, bůhví čím vším byla ovlivněná. "No, sice není svěží, ale mohla by bejt povolná", říkal jsem si. Tedy, tak se tam tak nějak motáme, moje ruka už tak nějak šmátrá po jejím zadku a roštěnka je fakt povolná a taky mi šahá... No, po zadku... Trochu jinde. Však víte kde. No, a jak šahá, tak jsem si uvědomil, že by bylo dobré se vychcat, že kdyby se situace rozjela ne tím houpavým, ale tím dynamickým tempem, tak by bylo dobrý bejt dokonale připraven. (Dámy prominou, ale pánové jistě potvrdí, že v těchto situacích je dobrý bejt vychcanej.)

"Du na hajzl, hned sem zpátky," povídám.

"Ehrchrgr."

Dobrý znamení, říkal jsem si, je evidentně povolná.

No, na hajzlu fronta a taky kamarád Robert, kterej trval na tom, že je třeba ty naše měchýře hned zase doplnit, tak jsme dali paňáka, načež jsem za pár minut pálil zpět na parket za tou dívkou povolnou.

Byla povolná.

Byla omotaná kolem nějakýho jinýho týpka, kterej jí šahal na zadek a ona jemu víte kam.

Ehm. Návrat lůzra.

Holka povolná se kolem týpka motá. Až se jí hlava zamotala. "Ehrcjgr!" A týpek sice dívkou povolnou omotanej, ale poblitej.

"Hehe, a kdo je tady vlastně lůzr," řek jsem si, když jsem viděl týpkovo apartní bílý tričíčko s tím fungl novým a pěkně barevným čerstvě vyblitým logem Applu.
        

V očích jednoho z našich zákazníků jsem gaunerem. Stal jsem se jím v sobotu, kdy mi pán platil dvoustovkou, a pak tvrdil, že pětistovkou. Standartní postup v takových případech je ten, že zákazníkovi řekneme: "Po zavíračce počítáme tržbu, kdyby přebývalo v kase, samozřejmě vrátíme. Dejte nám kontakt, kdyžtak zavoláme." Chtěl jsem být nestandartně vstřícnej, tak jsem nabídl, že přepočítám kasu hned. No, a jak počítám, a pán spolu s dalšími u pokladny čekajícími zákazníky mi čumí při tom mým přepočítávání skoro až do útrob kasy, tak se přepočítávám, a říkám: "Nojo, nojo, ono to nesedí", nicméně jsem si jistý, že jsem vrátil správně, tak dodávám: "Já to ještě přepočítám po zavíračce, pak se stavte." Po zavíračce v klidu, bez toho, aby mi čumělo do kasy pět lidí, samozřejmě vše vychází. Výsledek sděluji pánovi, který mi ihned řekl, že jsem ho okradl a že měl trvat na tom prvním přepočítání. Vysvětluji mu, že jaksi přepočítávání v situaci, kdy mi čumí do kasy pět lidí, nelze brát za bernou minci, leč trvá si na svém a označuje mě za gaunera, který okradl důchodce.

To samé dnes, kdy znovu přišel apelovat na moji "slušnost". Vysvětluji znovu, že nemám zapotřebí okrádat zákazníky o jejich peníze, že jsem nikdy neukradl ani sušenku v sámošce, že opravdu nepotřebuju kvůli nějakým třem stovkám ničit pověst firmy, ale že při mém smyslu pro spravedlnost nehodlám dopustit se nespravedlnosti na sobě. Pán říká, ať si ty jeho tři stovky užiju a vede si nadále svou. Chvíli uvažuji nad tím, že prostě vytáhnu tři kila z kešeně a dám mu je, ať je klid. Ale to bych stejně jen přiznal, že jsem gaunerem, stejně bych si v očích toho pána nepolepšil, ale navíc by mě to přišlo na tři kila.

Ne, nebudu nikomu dávat ze svýho tři kila, to radši budu gaunerem, kterým bych byl v očích toho pána tak jako tak.

Toť vše, přikládám pravidelnou rubriku Český knižní trh, která se v lepší verzi i s obrázky brzy objeví na www.knihkupec.com a na stránkách Deníku. (Aha, zjistil jsem, že se nevejde, takže vložím jako samostatný příspěvek.)

Někdy před měsícem dorazil maník z T-moubajlu s nějakou supr čupr nabídkou na telefon a ADSL a já nevímcovšechno ještě, pravda, nejdřív jsem ho chtěl věren svému heslu "když něco funguje, tak do toho nevrtej" (telefon i ADSL od Volnýho funguje řadu let bez problémů) odpálkovat rovnou, nicméně mluvil jak když másla ukrajuje, s grafy, kolik toho ušetříme, elegantně mával, a tak jsem nakonec řekl: "Dobře, telefon přesuneme k vám, ale internet ani náhodou, ten kdyby nám pár dní nešel, než si to s tím Volným vyčenžujete, tak to by byla katastrofa." Následně Volnýmu výpověď telefonu zaslána, na výpovědi varování, ať se na internet ani neodváží šáhnout, a... V pondělí ráno telefon telefonuje, internet neinternetuje. Chyba se vloudila, udělali to obráceně, znovuzapojení internetu prej práce na tři dny.

Ano, když něco funguje, tak se v tom nevrtej. A páč jsem se vrtal, tak je knihkupec.com asi jedinej internetovej obchod bez internetu. Doufám, že jenom po ty tři dny, než to zase dají do pořádku.

Nonic, pojal jsem situaci jako výzvu. Nejdřív jsem si zavzpomínal, jak jsme mrtě let knihkupcovali bez internetu, pravda, to jsme jenom knihkupcovali, nikoliv internetově knihkupcovali. Vzpomněl jsem si, jak jsme za časů nehorázně drahýho internetu pouštěli naše dial-up připojení na chvíli po šesté, když bylo levnější pásmo (korunu za minutu), jak jsem během těch pár minut vyřídil maily (nebylo jich zas až tolik), odeslal objednávku z takovýho dosovskýho off-line objednávacího programu Pemiku, kam se celej den štosovaly objednávky a večer se zmáčkl čudlík a během několika minut odešla objednávka a zaktualizovala se databáze knih. Pak přišel T-Mobile s mobilním GPRS připojením za sedm stovek, což byla tehdy asi nejdostupnější možnost, jak být připojen po celý den, vzpomněl jsem si, jak jsem k celé té naší tříkompové síti připojil nějakýho předpotopního Siemense a, hle, budiž světlo, tedy alespoň trvalé připojení. Zoufale pomalé. Když bylo třeba podívat se zákazníkovi, co mají distributoři na skladě, bylo to na několikaminutové pokecání si nad líně se načítající stránkou. (Někdy ukončené nějakou errorovou hláškou v polovině načítané stránky.) A pak, sláva, Telecom se rozhoupal a ADSL připojení  už přestalo být luxusním statkem pro větší a největší firmy. Zlevnili to z (deseti)tisícových částek na rozumnejch šest stovek, a to už šlo. Skoro už neuvěřitelná historie, což?

V pondělí, po tom, co jsem trošku dosupěl, vytočil jsem Volnýho a při "komunikaci" s jejich automatem a mačkáním trojek a jedniček a pětek na telefonu, jsem zase vysupěl, tudíž jsem na toho jejich živého telefonistu byl hrubější, než jsem původně chtěl, mazal jsem domů pro noťas s mobilním a pomalým připojením od O2 (chtěl jsem již zrušit a nyní se ukázalo, že je dobré mít nějakou alternativu) a učinil z toho stroje mozek celýho toho našeho byznysu. No, mozek. Mozeček, on na prohlížení iDnesu stačí, ale načítání sofistikovaného administrátorského prostředí knihkupce.com je pro to pomalý mobilní připojení opravdu očistec. Takže vytisknutí objednávek ano, ale tím to hasne. Zbytek pěkně ručně, jak za starých časů, kdy jsme odbavovali tři objednávky denně. Všechny ty štítky a poštovní podací archy pěkně krasopisně vlastní rukou. Kupodivu v rámci možností zvládnuto, pak s hromadou na papíře vytištěných objednávek domů a vše zpracovat na domácím kompu, kde je rychlost připojení uspokojivá. Výzva zvládnuta, schopnost improvizace prověřena. Ale stejně by to už mohli co nejdřív zapojit. Nejhorší na takovém improvizování je to, že je třeba opustit již zautomatizované postupy, co se dělá hned, odložit na později, a pak se v tom plácat. Na stole pak hromada nekompletních objednávek, jejichž vyřízení se tím přenášením papírů dostává do skluzu.

Ale co, zase si můžu říct, že ten náš internetovej obchod je něco extra. No, kdo to kdy viděl, internetovej obchod bez internetu.

 

Hurá. Nakonec se nějaký pamětník našel, a tak jsem v komentářich na téma proč Partyzán Partyzán našel komentář od Františka: "Pokud vím tak ta hospoda se jmenovala doopravdy U partyzána.Měli ji manželé Mulerovi.Byli to němci.Pan Muler byl v 2. světové válce v Jugoslavii u Titovích partyzánů. Proto nebyl odsunut.Od toho byl asi odvozen název hospody.Byli to hodní a slušní lidé.Od kdy ji měli nevím,ale byla v provozu jestli nemýlím do roku 1950. V roce 1950-51 jsem tam chodil do 2.třídy." Děkuji, jen by mě zajímalo, jak ti manželé Mullerovi nakonec skončili, potom, co jim z hospody udělali školu. Tudíž vyzývám další pamětníky k zodpovězení nové otázky logicky navazující na tu starou, nyní již zodpovězenou.

Jinak dnes už nepřispěju ničím vyjma lednového vydání pravidelné rubriky Český knižní trh, kterážto je ke čtení na www.knihkupec.com a snad i na Deníku (Foxi, ještě pořád je nadšení osazenstva Deníku k přejímání těch zpráv aktuální?).

Zábavu pro dnešek nechám na Majce, která to napsala fakt přesně, podepisuju každý slovo.

Český knižní trh leden 2010, napsal knihkupec

A po Vánocích opět probuzení do reality. Čiliže knihkupecké tržby za týden jako minulý měsíc za den a další lahůdky typické pro leden. Lahůdka 1: inventury, kam se podíváš. Většina subjektů v řetězci nakladatel – distributor – knihkupec ze začátku ledna počítá a stejně se nedopočítá. Fyzický stav skladu nikdy neodpovídá tomu papírovému, spousta knih se za celý rok od minulé inventury „ztratí“ a konečný výsledek přináší větší či menší rozčílení. Komu sakra stálo za to ukradnout ty omalovánky za tři pětky a jak se stalo, že se ztratila ta velká obrazová kniha za litr, která přitom ještě před týdnem spočívala na docela viditelném místě. Proč někdo ukradl mapu Seychel, když mu nedělalo problém utratit tisíce za zájezd. A podobně. U nás v knihkupectví dopadlo sčítání relativně dobře, ačkoliv byla ztráta v tisících, byly i roky, kdy se „vypařily“ knihy za desetitisíce. Lahůdka 2 s lahůdkou 1 související: zamrzlý knižní trh. Všichni počítají, někdo i několik týdnů, a tak bývají dodací lhůty vysoce nestandardní, což někteří zákazníci, kteří jsou jinak v průběhu roku zvyklí na dodání objednané knihy do několika dní , těžce nesou. Lahůdka 3 (mnoho rozebraných titulů) a 4 (žádné nové knihy) má souvislost s Vánoci: sklady nakladatelů a distributorů jsou po Vánocích „vykradené“ (v tomto případě v přeneseném slova smyslu) a spousta titulů je rozebraná, přičemž nakladatelé v intencích lahůdky 4 i 5 na začátku roku s dotisky ani vydáváním nových knih příliš nepospíchají, koneckonců mají taky právo na nějaký ten povánoční oddych. Začasté tedy není co prodávat, letos po Vánocích byly kupříkladu rozebrané úspěšné tituly Muriel a oranžová smrt a Smutkem neobtěžuji. Nakonec lahůdka číslo 5 čili povánoční výprodeje, které sice přivedou zákazníky do obchodů, mezi nimi ovšem i ty, kteří ne zcela chápou termín „výprodej“ a dožadují se knih, které sice byly před týdnem v letáku, ovšem mezitím se vyprodaly. S lahůdkou 5 souvisí lahůdka 6, čili zástupy zákazníků, kteří už třetího ledna požadují nejlépe padesátiprocentní slevy na kalendáře, které jsou podle nich z důvodu, že už uplynuly dva dny z nového roku, „staré“.

Ale pryč od lednových lahůdek, podívejme se, které tituly se v tomto lahůdkovém měsíci nejvíce prodávaly. Nejprodávanějším knihkupcovým titulem byl v lednu Lunární kalendář Krásné paní, přesto, že na něj nebyla sleva. Na Můj první atlas světa zato sleva byla, proto se umístil na druhém místě. Na Nauku o výživě sleva nebyla, na třetí místo jí pomohla jedna větší objednávka z jakéhosi vzdělávacího zařízení. Označená – škola noci 1 je další titul pro teenagerky vezoucí se na popularitě upírských románů Stephenie Meyerové, tou autorkou, která se na té vlně veze je jakási Castová. Titul Respektovat a být respektován o výchově dětí v kvalitní jedince je stálicí v našem sortimentu, asi proto, že ji nenabízí žádný relevantní distributor, tudíž ji nemají v nabídce ve většině knižních eshopů. To ovšem nebrání solidnímu knihkupci, aby knihu objednal přímo u nakladatele a pak slíznul smetanu. Šesté místo knihkupcova lednového žebříčku: Daňové zákony na rok 2010 od Grady. Účetní se již připravují na daňové přiznání, které mělo být podle představ politiků, co je vzal čas, už letos na jednom listu A4, s tím, že ho bude schopen vyplnit i méně bystrý daňový poplatník. Inu, nestalo se, proto se asi nadále výše zmíněný titul bude solidně prodávat. Na sedmém místě Horoskopy pro každého na rok 2010, na osmém Livia Klausová s knihou Smutkem neobtěžuji, která se předtím, než došla, dost dobře prodávala. Desítku uzavírá devátá stálice Jak se dožít 140 let, na desátém místě je Jméno je váš osud. A pak že Češi ničemu nevěří. Pavědám tedy určitě.

V únoru bezpochyby zbourá všechny žebříčky Ztracený symbol, novinka od Dana Browna, která vychází 10. února. Pokud se podívám na předobjednávky této knihy, které jsme od začátku roku posbírali od našich zákazníků, tak vidím příslib velice solidního příspěvku do kas knihkupců. Na knihu se těším i já sám, přečetl jsem všechny předchozí autorovy tituly a nic naplat, nikdo jiný neumí psát knihy tak, abych si ještě ve čtyři ráno po několikahodinovém čtení se sirkami v očích neříkal: „Tak fakt už jenom jednu kapitolu a půjdu chrnět!“ , v šest ráno: „To už nemá cenu, dočtu to!“ a v osm: „Tyjo, musím do práce na další šichtu!“.

 

 

No, neříkám, že všechny ty metrové sněhové mantinely a různé hromady, co jich po maloměstě všude je, a které evokují alpskou vesnici, nepůsobí do jisté míry romanticky, zato jistojistě působí problémy. A tak, ač u nás jezdí různé radlice a sypače už od božího rána, nebylo dnes ve městě možno zaparkovat jinde, než na placených parkovištích, což mě dnes stálo šede, a to jsem stál na Náměstí Míru jen tři hodiny, pak už se mi ten parkomat nechtělo krmit dalšími zlaťáky, tak jsem zariskoval odložením auta do místa, kde bylo půl metru sněhu. Naštěstí jsem se večer od toho místa odpoutal.

No, a po práci jsem opravdu neodolatelně zatoužil po nějakým tom pivku, jsem tedy v Gearu jediným hostem, což jsem tušil už sto metrů před hospodou, nevedly tam jiné stopy, než stopy auta pana hospodského. Teď tedy časák, pivo, komp, cigára a buráky a pocit, že mi toho ke štěstí chybí nemnoho, byť s pocitem, že je svět vykloubenej.

V Respektu jsem si přečetl rozhovor s Anthony Giddensem, to je takový lehce levicový sociolog, který konstatuje, že ten současnej svět je nějakej utrženej ze řetězu, že bychom neměli tolik věcí kupovat, ale třeba si je různě najímat a nevyhazovat staré věci pro nové, zkrátka nežít tak konzumně. A já mám dilema: něco mi říká, že má pravdu, že "by se mělo" nějak ubrat a tolik neplýtvat, jen mi od toho pána chybělo doporučení, kde všechny ty lidi, kteří se nyní živí produkcí a prodejem všech těch zbytečnejch věcí, kde všechny ty lidi zaměstnat. Přemejšlím o tom, co by všichni ti lidi, co dělají v těch automobilkách a hypermarketech a knihkupectvích, co by dělali, kdyby těch automobilek a hypermarketů a knihkupectví a těch krámů, co se v nich produkujou a prodávají, byla jen půlka. Všichni ti lidi musí platit nájem a elektriku a hypotéky a to, že by si třeba nekoupili auto, ale jen by si ho půjčovali, by je asi až tak nevytrhlo. I já říkám, že mi ten svět přijde vykloubenej se vším tím plýtváním, zase ale vím, že pokles tržeb u nás v obchodě byť jen třeba o dvacet procent, by znamenal minimálně jednoho, spíše ale dva nové nezaměstnané. A kdyby poklesly tržby o dvacet procent řekněme Lidlu, tak by to znamenalo stovky nezměstnanejch prodavaček a skladníků a další desítky mlékařů, pekařů, řezníků... Možná by se pak vybralo míň daní a přibyli by nezaměstaní úředníci a policajti a učitelé. U těchto levicových a zelených intelektuálů, kteří vyzývají lid ke skromnosti, mi vždy po tom a) zoufale chybí to b), nějakej relevantní návrh, jak zaopatřit ty desetitisíce lidí, co se produkcí a prodejem všech těch zbytných zbytečností živí.

V lidovkách, nebo kde jsem to vlastně četl, mě rozčílilo to, že údajně je nyní průměrný plat lidí ve státních službách vyšší, než v soukromé sféře. Psali tam i tom, že ačkoliv u nás jde v tomto směru o novinku, tak to nic extravagandního není, že jsou i jiné státy, kde jsou lépe honorovaní státní než soukromí zaměstnanci, třeba Řecko. Když si člověk vezme, že ve státních službách asi není mnoho lidí, kteří vydělávají ty statisíce coby manažeři v soukromých korporacích, a stejně tam asi není ani mnoho zaměstnanců s minimální mzdou, kteréžto krajní póly ovlivňují tu průměrnou mzdu v soukromém sektoru, tak ten zbytek musí bejt opravdu šíleně přeplácenej. Toto mi třeba přijde více vykloubené z normálu, než ten konzum. To, že masa, která nic neprodukuje, vyjma snad mizernejch zákonů a dvouhodinovejch poledních přestávek (no, pravda, jsou v té mase i užiteční neúplatní policisté a hasiči a učitelé, ty bych si tedy dovolil z toho mého rozčílení vyjmout), má v průměru vyšší mzdu, než ta druhá masa, která sice produkuje ty konzumní zbytečnosti, ale aspoň něco. Ne, že bych ty mzdy těm lidem nepřál, ale to už je mnoho výhod najednou. Chápu, že ve státní správě se téměř nepropouští, pokud tedy dotyčný pracovník neudělá opravdu velkej průšvih, že tam asi bude trošku větší pracovní klídek, než u soukromníka, kterej po svejch lidech v zájmu nějaké produktivity práce dupe, toto mi přijdou jako už docela solidní a tradiční výhody státního zaměstnance oproti kolegovi ze soukromé sféry, ale aby takový zaměstnanec k těmto výhodám měl ještě vyšší plat, to už mi hlava nebere. Omlouvám se za generalizování, i v soukromejch, spíš nadnárodních, firmách je určitě spousta teplejch místeček, kde se dotyčný příliš nepředře, stejně jako si dokážu představit, byť těžko, nějakého státního úředníka, kterej dře jak kůň, ale v tom zpropadeném průměru to asi bude spíš tak, jak generalizuju.

Takže i mně přijde ten svět trochu vykloubenej, ale přece jenom malinko jinak, než levicovým intelektuálům.

Tak, více na srdci nemám, vracím se k pivu, burákům, cigárům a časákům.

 

 

Ítéčko je pořád takové nějaké zaslepené, za tou výlohou visí jakýsi balící papír znemožňující pohled dovnitř (jestli to zabalili či zda tam probíhá nějaká rekonstrukce, a pokud ano, tak kdy se tento legendární maloměstskej bar otevře, žádná cedulka, která by tam teoreticky mohla či měla viset, neinformuje), tudíž jsem dnes, kdy jsem zatoužil po hospodským serfování a při tom serfování piva lokání, zašel do Partyzána, kde je i nadále docela plno.

Baterie Banner si pobytem v autonemocnici dala nakonec říct, takže už není prázdná a dutá jako tvrdý jádro fanoušků HCHK, nyní je naproti tomu nabitá energií jako je nabitý tvrdý jádro fanoušků HCHK nevkusem, dětinskou agresivitou, klubáckou slepotou a komplexem z toho, že Pardubky hrajou extraligu a oni jenom první ligu.

Moje znechucení mou bídnou kondicí dospělo k tomu, že jsem oprášil mé letité běžky a vydal se za barák na louku ověřit skutečnou bídnost tý kondice. Test dopadl dle očekávání. Poprvé jsem zkolaboval po asi osmi stech metrech, podruhé už jsem vydržel ve stopě asi kilometr. Potřetí jsem už radši na ty prkýnka zanevřel a jal se vylepšit svou kondici ostrou chůzí do kopce ke kapličce, zadýchán už asi ve čtvrtině kopce jsem pak musel konstatovat, že lepší už to nebude a že na ty túry po horách, které jsem ještě před několika lety bez potíží absolvoval, budu už asi jenom vzpomínat.

V knihkupectví už opadl výprodejový nával a začala ta pravá nuda, kterou podle mě už ani zimní sezóna nevytrhne. A tak se zase začínám těšit na Vánoce, škoda, že jsou momentálně tak daleko. V eshopu docela úspěšně sbíráme předobjednávky na Ztracený symbol, takže mohu předem varovat vrchlabskou poštu před nadměrným množstvím zásilek, které jí 10. února předáme. S autorem očekávaného  bestselleru Danem (ha, jmenovec) Brownem jsem si přečetl rozhovor v aktuálním Reflexu a musím říct, že zapůsobil. Ten pán rozhodně není žádnej blbec (když mu odpustíme, že, stejně jako odhadem 56 procent Američanů, si i drahně let od "sametového rozvodu" myslí, že Praha je v Československu). Dalších 31 procent Američanů si myslí, že Praha je v Jugoslávii, takže nakonec lze uznat, že dopadl docela dobře. (Ehm, stavím své nejapné vtipkování na tradičních předsudcích ohledně geografických znalostí občanů USA, ale sám nevím, jaké je hlavní město Severní Karolíny, vy jo? Vlastně ani nevím, zda nějaká Severní Karolína existuje, a pokud ano, tak nemám ani áhnung o počtu jejích obyvatel, ale jen tak tipuju, že je vyšší než počet obyvatel Česka. Nevím ani zda je vedle Nevady či u Floridy a tipuju, že to neví 95 procent obyvatel Česka, neřkuli Evropy. A to si myslím, že úplně blbej nejsem. Proto nyní, o několik řádků níže slibuji, že na téma geografických znalostí Američanů již vtipkovat nebudu.)   

No, heleme se. Po létech, kdy na hlavní vrchlabské ulici nebylo možno natrefit na obchod s potravinami (s čestnou výjimkou obchodu pana Tobolky) vznikla na Krkonošské ulici po vietnamské večerce další večerka. Téměř naproti a s prodejní dobou do jedenácti večer. Nevím, zda konečně zafungoval trh, trvalo mu to tedy dlouho, po dobu dvaceti let, kdy jsme sice měli na Krkonošské asi deset prodejen se sportovními potřebami, ale jen jedny potraviny a nějaká slepota bránila místním živnostníkům tuto nepochopitelnou díru zaplnit, či zda zafungoval trh a nájmy na této naší obchodní tepně klesly tak, že se už někomu vyplatí jít do ostré konkurence s místními nadnárodními diskonty, ale jako tržní fundamentalista jsem přesvědčen o tom, že trh zafungoval tak jako tak.

Ohledně trhu s knihami mě docela vystrašil článek od Miloše Čermáka, který jsem četl bůhvíkde (tipuji Lidovky či Neviditelnýho psa či Reflex) o tom, že je přesvědčen o tom, že v konkurenci elektronických čteček knih vydrží tradiční papírové knižní médium, jehož prodej mě živí, okolo deseti let. Já sám mám občas taky takové chmurné představy, že nás, jako prodejce defakto potištěnýho papíru nové médium zlikviduje, stejně, jako zlikvidovalo nové médium prodejce hudebních nosičů, ale stejně si moc nedokážu představit, jak se do takové čtečky nacpe a jak praktické bude v takové čtečce číst nějakou výpravnou barevnou knihu. Beletrie, ano, ta se do čteček asi přesune, ono se stejně už nyní prodává daleko méně beletristických knih než dříve, stejně tak se do čteček asi přesune různá odborná literatura, ale (možná naivně) věřím tomu, že minimálně dětské knihy a různé výpravné encyklopedie se budou nadále prodávat ve vazbě. Ovšem, bude to asi luxusní zboží, něco jako kaviár, auta či parfémy, a o tom, zda se prodejna takového luxusního zboží udrží v konkurenci večerek na naší hlavní maloměstské ulici, tak úplně přesvědčen nejsem. Možná si časem budu muset hledat nějakou jinou práci. Anebo otevřít další večerku.

Anebo hospodu. Jak tak sedím u toho Partyzána, tak se mi zdá, že jeho provozovatel díru na trhu objevil, je tu stále plno. Navzdory tomu, že se zdálo, že na maloměstě je už hospod až až. A vida, vypadá to, že jedna další se na trhu hravě uplatí. 

 

 

Chvála tomu, že první maloměstští vietnamští obchodníci opustili prodej hader a otevřeli večerku. Ten drobnej nákup při cestě z práce bez toho, aby člověk musel lézt do podzemí do Billy, případně vystát důlek před pokladnou v Penny či Lidlu - k nezaplacení (jen škoda, že neberou Mastercard).

Nová putyka u Partyzána, tam, kde dřív byla Agrobanka a ještě dříve škola, které se říkalo... Partyzán (ví někdo z maloměšťáků něco víc o původu tohoto lidového pojmenování té budovy?) je... rozporuplná. Podzemní záchody, kam se jde po mramorovém schodišti (pozůstatek z bankovních časů toho domu), ve mně vzbuzují podivný tísnivý pocit. Pojedl jsem dvakrát a ani jednou jsem nebyl vysloveně nadšen - pokrm nazvaný Dukelský průsmyk si tam už jistě nedám, zato interiér mi přijde celkem zdařilý, pivo dobré, pohled přes okno do zeleně nasvícené "tankovny" a "sudovny" je docela originální, poloha pod Liščákem strategická. V prvních dnech provozu celkem narváno, uvidíme, zda si hospoda svou klientelu podrží, či zda po počáteční zvědavostí maloměšťáků vyvolané dobré návštěvnosti nespadne do poloprázdného průměru.   

Inventura v knihkupectví... Šlohnuté množství knih docela v normě, drobná kriminalita na maloměstě zatím nebují.

Zato rok stará, tedy skoro nová, baterka Banner v mý fábii... Darmo mluvit, za pár dní mrazu vypráskaná a dutá zhruba stejně jako tvrdý jádro fandů HCHK. Fábie v autonemocnici, podezření na další škody na řídící jednotce...

A to je pro dnešek vše, přátelé. Snažně prosím, pokud někdo ví, ať do komentářů napíše, proč Partyzán Partyzán. Opravdu by mě to zajímalo.   

PS: Přece jenom nakonec ještě něco, propagačního. Když už jsem se s tím pro umístění na Knihkupci a v online verzi Deníku psal...

Český knižní trh prosinec 2009, napsal knihkupec 

 Uff. A je po Vánocích. Vánoční prodeje jsou stěžejní asi pro každého, kdo se zabývá obchodem (snad vyjma specializovaných prodejen s plavkami a plážovými slunečníky), nicméně troufám si tvrdit, že ještě víc než zásadní jsou pro knihkupce. Mnozí teprve po Vánocích poplatí leckteré závazky, které po celý rok valí před sebou (na rozdíl od prodejců jiného zboží tak nějak není v průběhu zbytku roku - snad mimo zářijového prodeje učebnic – žádný jiný motivační faktor, aby zákazníci zaplnili knižní obchody, prodej několika Kámasúter na Valentýna a brožurek, kterak barvit vejce o Velikonocích, knihkupce rozhodně nevytrhne), podle našich údajů totiž dělají prosincové prodeje celých 20 procent celkového ročního obratu. Nyní tedy začne několik měsíců nudy, nejnudnější pak bude tradičně duben. A tak, zatímco by bylo záhodno, aby byli knihkupci v dubnu poschovávaní za kamny, nebude tomu tak, budou si hrát ve svých obchodech na samotáře a každého zákazníka budou netrpělivě vyhlížet.

Jaké tituly se tedy o Vánocích zasloužily o nejlepší tržby? V našem knihkupectví byli těmi tahouny televizní kuchaři, nejprodávanější knihou se staly Babicovy dobroty, v závěsu za nimi Pohlreichova kniha Bravo, šéfe. V mnoha rodinách evidentně není o mlsné jazýčky nouze (leč vzhledem k pořadí autorů spíše o mlsné jazýčky mlsající za málo peněz hodně krmné muziky). Mnoho rodin dále řídí své kroky lunou, jinak by nebyl na třetím místě Lunární kalendář Krásné paní od Žofie Kanyzové, a neméně rodin chce žít věčně, soudě podle prodejů knihy Stanleyho Breadlyho (reinkarnovaného Stranislava Brázdy) Jak se dožít 140 let. Solidní prodeje zaznamenala, pro mě překvapivě, poněvadž v posledních letech se cokoliv, co jen trochu zavání politikou, řadí spíše mezi ležáky, kniha Marcely Pecháčkové o Livii Klausové Smutkem neobtěžuji. Ohromnými prodeji této knihy bylo zaskočeno i nakladatelství Lidové noviny, které knihu vydalo a během několika dní vyprodalo. Není v tom předvánočním čase, kdy chtějí knihkupci urvat každou kačku, nic horšího, než čekat dny či týdny, než se podaří takový úspěšný titul dotisknout. První beletristickou knihou na seznamu prosincových bestsellerů se stala novinka Michala Viewegha Povídky o lásce, následovaná Paolem Coelhem a jeho titulem Vítěz je sám a Joy Fieldingovou s knihou V pavučině vztahů. Nejprodávanější beletristickou knihou pro děti a mládež pak bylo souborné vydání upírské ságy Stmívání od Stephenie Meyerové.

Podíváme-li se na celkové prodeje za celý uplynulý rok, neliší se příliš od těch prosincových. Bestsellerem roku 2009 byly Babicovy dobroty, druhé místo patří Lunárnímu kalendáři Krásné paní, na třetím místě se pak umístil titul, který si svoji hvězdnou hodinu užil již v průběhu roku – Tajemství od Rhondy Byrne. Pak už zase Pohlreich a Viewegh, následovaní několika top učebnicemi.   

No, a nyní se dostáváme k výhledu na příští rok. Bestsellerem roku bude bezpochyby české vydání novinky Dana Browna Ztracený symbol, které vrhne na trh 10. února nakladatelství Argo. Kolem vydání této knihy zažijeme jistě tradiční tanečky, které známe od dob vydávání Harryho Pottera: nakladatelstvím určené závazné datum prvního prodeje, mnozí (spíš větší) knihkupci tak jistě otevřou své obchody 10. února o půlnoci, stejně jako cenovou válku, kterou pravděpodobně rozpoutají někteří internetoví prodejci a nadnárodní hypermarketové řetězce. Uvidíme tedy, kolik z toho koláče si utrhnou knihkupci a kolik různí ostatní přeprodejci. Osobně tipuji, že takhle v únoru bude v tom slabším období roku Ztracený symbol vítaným příspěvkem do kas knihkupců, leč obraty z dob Harryho Pottera se určitě nezopakují. No, a mimo tohoto nadějného kasaštyku lze bohužel spíše očekávat stagnaci na knižním trhu, co si budeme povídat, knihy se jeden nenají a podle mého názoru ta pravá krize, která by opravdu nutila Čechy obracet každou korunu dvakrát, ještě bohužel nepřišla.

 

 

 

Ten Twitter mě nakonec zas až tak nebaví, nakonec mě sere, že se tam nemůžu tak vykecávat. Takže se trapně vracím k vykecávání zde. Jen pro ten dnešní den, ovšem. Ale nelze jinak. Příšerný je... když vypadne člověk z laufu. To se mi přihodilo, do včerejška jsem byl fakt byzy z toho, aby ty knihkupcovy balíčky směřovaly včas a expresně na ty správné adresy, ovšem včera jsem zarazil jejich letošní zasílání (a myslím si, že lednové až minimálně červnové zasílání nebude vyžadovat takovej byzy režim), a jakoby mi někdo sebral hračku. Neříkám, že dnešní byznys v kamenným obchodě nebyl taky byzy, ale je to zaměstnání tak maximálně na zejtřek a já už dnes pojmul takovou tu obavu, co jako budu následující půlrok dělat. A navíc mám novej noťas s extrémní výdrží baterky a navíc jsem zase začal hulit, takže mi už nevadí vysedávat v hospě, a navíc jsem dneska byl z toho kamennýho byznysu tak nastartovanej, že jsem prostě nomoh jinak, abych se zase utlumil, než zalízt to Gearu a potom, co jsem s tou svou extrémně držící baterkou prošel všechny oblíbený weby, chtěl jsem si původně založit nějakej novej anonymní blog, kde bych se mohl vykecávat ještě líp, ale nakonec jsem se na to zakládání vysral a trapně jsem se navrátil sem.

Díky všelijakejm inovacím eshopu se nakonec přes veškerý byzy podařilo vánoční ešopování zvládnout líp, než vloni a s vyšším obratem. Pravda, i tak za cenu skoro vyhoření, kdy jsem večer byl schopen jen tupě zírat na bednu s pocitem, že je dobře, že na všech programech dávaj beztak sračky, aspoň u toho zírání nebylo třeba byť jen minimálně přemejšlet. 

Teď teda přmejšlet můžu, byť je to mý přemejšlení determinovaný těma pivoněma, který do sebe téměř bezmyšlenkovitě leju. U toho lití jsem si tedy popřemejšlel o tom, že ten workoholismus má asi opravdu nějaký hranice, byť teda o tom zatím pouze přemejšlím, ne že bych to plánoval nějak uvést do praxe, ovšem asi dočasu. Copa je normální se v noci budit a v tom stavu mezi sněním a bděním vidět výpis objednávek "PPL na dobírku"? A ráno ve vaně namísto prozpěvování přemejšlet o tom, kterak vyřešit export faktur z ešopu do účetnictví? Doposud si myslím, že ano, ačkoliv by mi jistě devět z deseti felčarů přes psýchu řeklo, že ne. I když, musím přiznat, že to, že se můj běžnej týdenní život scvrkl na práci a na co nejjednodušší a nejrychlejší přípravu večeře (každýmu je asi jasný, jak si tím pádem večer "pochutnám") a na následný televizní orgie, je - občas - divný i mně. Ještěže jsou aspoň ty víkendy, kdy na tu práci nemyslím trvale, ale pouze přerušovaně.

Ehm. Co dál? Nic, díky tomu, že jsem si nezaložil ten anonymní blog, kde bych se mohl vykecávat ještě líp.